Každodenní činností otroků se reprodukuje otrokářství. Svými dennodenními činnostmi otroci nereprodukují sami sebe a své pány pouze fyzicky. Reprodukují také nástroje, jimiž je pán potlačuje, a své vlastní podřízenecké návyky ve vztahu k pánově autoritě. Lidem, kteří žijí v otrokářské společnosti, připadá vztah pán-otrok jako přirozený a věčný. Lidé se však pány ani otroky nerodí.[2] — Fredy Perlman, Reprodukce každodenního života
Proti tomuto procesu – proti zlu, které autority vždy definují jako dobro – bojovalo mnoho velkých polemiků a satirikůZápadu. Pascal a La Rochefoucauld, Voltaire a Nietzsche, Bierce a Mencken jsou tedy mými vzory. It is against this process–an evil which authority always defines as a good–that many of the great polemicists and satirists of the West have fought. Pascal and La Rochefoucauls, Voltaire and Nietzsche, Bierce and Mencken are thus my models.[3] — Thomas Szasz, Druhý hřích
