Egon Hostovský: Porovnání verzí

* ''Ano, bylo mi asi čtrnáct let, když jsem poznal, že jsem rozpolcen rozpolceností světa. […] Strašný i krásný žal mě z toho přepadl. A umíněná láska a umíněná zášť. Nezáleží na tom, zda jsem si tenkrát rozuměl, jak na tom nezáleží dnes. Záleží a záleželo na tom, že jsem se rozhodl hledat ve světě lidi, jež jsem poznal v království dětství, a odvracet se od těch, kdož se pro zchladlé srdce sami odvracejí od dětí malých i těch velkých. Myslím, že toho dne se ze mne stal spisovatel.''<ref>V dodatku Miloše Pohorského k ''Dobročinnému večírku'' ISBN 80-7023-046-0, str. 156</ref>

* '' Jednou přišel ve zvlášť depresivní náladě. „Slyšel jsi, co se o mně povídá? Že píšu jako [[Franz Kafka|Kafka]]! Upřel na mne bolestivě uděšený pohled. „Já ho neznám! Já ho nikdy nečet! Jak to můžou tvrdit?“''<ref>V dodatku Miloše Pohorského k ''Dobročinnému večírku'' ISBN 80-7023-046-0, str. 157–158</ref>

* ''„Chci jen říci pouze určitá fakta o svých českých literárních láskách. K nim patří především [[Julius Zeyer]], a věřte tomu nebo ne, zejména Jan Maria Plojhar pro hrdinův vztah k domovině. A pak záležitost dvou literárních kmotrů z Vodňan, které asi miloval, ale kterým se nemohl přece obdivovat. A nakonec ty stálé úniky z domova do ciziny, jeho přátelství s dánským klasikem J. P. Jacobsenem (poznali se v Itálii), jeho dopisy, neznámé v Čechách, ale už brzy publikované v Itálii, o italské krajině a národu. Ze současníků to nebyl [[Ivan Olbracht|Olbracht]]. Daleko víc [[Jan Weiss]]. Myslím, že jsme se navzájem ovlivňovali. Stylisticky a metafyzicky [[Jan Čep]] a z jiných klasiků úplně zapomenutý (v mé době) Josef Uher.“''<ref>V dodatku Miloše Pohorského k ''Dobročinnému večírku'' ISBN 80-7023-046-0, str. 159–160</ref>

* ''„Žil jsem v Norsku a svět se mi zase začal jevit růžovější. Měl jsem literární úspěchy a lidé se ke mně chovali báječně. Jako k Čechoslovákovi a jako ke kamarádovy, který se octl v trablu – i když si ho, podle mínění většiny, zavinil sám. Pak jsem konečně dostal imigrační vízum a znovu jsem se vrátil do USA… Nejmoudřejší mi připadalo zakotvit, nepovažovat současnou situaci za další provizorium, ale přijmout USA jako novou vlast a pokusit se být přijat… Byl to přece jen domov, země, jejímž občanem jsem se stal, měl jsem americkou ženu, dvě zde narozené děti.“''<ref name="str164">Miloše Pohorského k ''Dobročinnému večírku'' ISBN 80-7023-046-0, str. 164</ref>

* ''„Žít v USA, Anglii nebo ve Švédsku jako spisovatel a psát znovu a znovu o osudech cizinců znamená ztratit zájem domácích čtenářů, kteří nenalézají ve vašich knížkách nic, co se jich osobně dotýká.“''<ref name="str164" />

* ''„Popíši vám kraj, kde teď žiji. Tohle je bláznivá země a její podnebí Pán Bůh stvořil pro indiány, nikoli pro lidi z Hronova.“''<ref name="str165">165</ref>

* ''„Má neamerická tragédie v Americe začíná tím, že mohu psát jen o prostředí, v kterém žiji. Ve svých knihách o Americe jsem tedy psal nejvíce o emigrantech. Ale i to málo z líčení výhradně amerického života v románech jako Sedmkrát v hlavní úloze, Půlnoční pacient aj. šla děsivě na nervy vlastníkům pravého a přímého pohledu na zdejší život. Proč? Povím to krátce: protože většina Američanů, nejen kritiků, nesnáší pohled na sebe z nového úhlu.“''<ref name="str165" />

* ''„Sám jsem se ptával, odkud se v mích prvních knížkách vzaly židovské motivy. Moje rodina byla přece zcela asimilována a k židovskému celku příslušela celkem vzato spíš z tradice a setrvačnosti. Nikdy v dětství, ani později jsme neslyšel protižidovskou nadávku a nesetkal jsem se s žádnou formou [[Antisemitismus|antisemitismu]].l A přece se mi už asi od sedmnácti let zdálo, že se (a také moji příbuzní) přece jen čímsi liším od svých přátel a známých. Každý jsme nějak jiný, říkal jsem si, kdybychom byli všichni stejní, bylo by to na světě k zbláznění. Ta má odlišnost měla zvláštní znak: nostalgii, jež neměla obsah. Toužil jsme po čemsi, co jsem nedovedl pojmenovat. Často jsem býval smutný, deprimovaný a nevěděl jsme proč…“''<ref>168</ref>

* ''„Vybranými a zkomolenými citáty dal úplně jiný smysl té knížce a ještě mě sepsul mravně: prý bych mohl napsat objektivní knihu o USA, kdybych se prý… nebál.“''<ref>169</ref>

* ''„Jsem vypravěč, nic víc nic méně. Ani filozof, ani sociolog. Já napořád ve svých posledních knihách mluvím k podobným postavám a postavičkám, jaké vystupují na Dobročinném večírku. A jak nim mluvím? Inu tak, že jim vypravuji příběhy, příběhy jejich, své vlastní, napolo smyšlené a napolo pravdivé. Já nemohu a nechci řešit problémy jako kněz, jako kritik, jako lékař. Nekáži, nepropaguji, nedávám recepty. Jen vypravuji. A není-li v něm vyprávění aspoň zárodek, aspoň náznak, aspoň světélko nových nadějí, jsem špatný vypravěč.“''<ref>170</ref>

== O Egonu Hostovském ==

* ''„Mé první setkání s Egonem Hostovským má cosi z příchuti jeho vlastních knih. Ze složité příchuti šibeničního humoru, melodramatické atmosféry a beznaděje.“''<ref>166</ref>

<references />