Milouš Jakeš: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m typo, fmt
Vlakovod (diskuse | příspěvky)
Řádek 36:
 
== Dílo ==
===* [[Dílo:Dva roky generálním tajemníkem,|Dva 1996roky ===generálním tajemníkem]]
 
=== Dva roky generálním tajemníkem, 1996 ===
* „[[w:Rozpad Sovětského svazu|Rozpad SSSR]], [[w:Komunistická strana Sovětského svazu|KSSS]], porážka socialismu v řadě zemí Evropy a negace dohod [[w:Jaltská konference|Jaltské]] a [[w:Postupimská konference|Postupimské konference]] šéfů vlád SSSR, USA a Velké Británie vedou nutně k otázce, zda šlo ze strany Gorbačova o omyl, neschopnost, či zradu. Soudě podle jeho postojů po tzv. [[w:Srpnový puč|pokusu o převrat v SSSR]] v srpnu roku 1992 možno hovořit o zradě. Bohužel, navíc i o ztrátě morálky.“ ''(s. 99)''
* „Přemýšlím-li, kde hledat příčinu vývoje postojů M. Gorbačova, pak docházím k závěru, že to mimo jiné byla touha po slávě, která mu byla drogou a jíž často podřizoval svoje postoje. Toho dovedlo dokonale využít jeho okolí a zejména Západ tím, že mu nejen slávu poskytly, ale také z něho učinily [[w:Trójský kůň#Přenesený význam|trojského koně]] v úsilí o porážku socialismu. V tom byl Gorbačov blíž [[w:Alexander Dubček|A. Dubčekovi]], jehož postoje taktéž silně ovlivňoval lesk slávy a popularity, která se v dnešním světě nezískává zaslouženě, ale vyrábí se podle potřeb.“ ''(s. 99)''
* „Nedocenili jsme také, že Praha je nejen významným centrem průmyslu, [[w:Proletariát|dělnické třídy]], ale také centrum [[w:Maloměšťák|maloměšťáctví]] a různého [[w:Elitářství|elitářství]]. Existovalo a existuje zde nemalé soustředění těch, kteří se cítili socialistickými změnami poškozeni ekonomicky (svědčí o tom vysoký počet [[w:Restituce|restituentů]]) či politicky a společensky, včetně stranických pohovorů v roce 1970, i nemálo těch, jejichž osobní ambice nebyly naplněny, a i ti, kdož se v důsledku různých důvodů cítili ukřivděni.“ ''(s. 110)''
* „Základní masou demonstrantů byli školáci a studenti, kulturní pracovníci, k nimž se postupně připojila i část dělníků a úředníků. Používaly se všechny možné formy působení na veřejnost – [[w:Stávka|stávky]], stávková pohotovost, setkání v divadlech, návštěvy závodů studenty a herci, velká shromáždění s řadou krátkých projevů a doplněných vystoupením herců a zpěváků a hudebních skupin, což vytvářelo zvláštní atmosféru jednoty, uspokojovalo mentalitu mládeže a zvyšovalo emoce, přitažlivost a bojovnost i odvahu. Zvlášť aktivní úlohu hráli studenti a profesoři pražských uměleckých škol, v nichž byly pěstovány opoziční nálady, nepřátelský vztah ke [[w:Komunistická strana Československa|KSČ]] a [[w:Socialistický svaz mládeže|SSM]], elitářství a přezíravý postoj k pracujícímu člověku. To bylo i zdrojem jejich opoziční aktivity i vlivu na ostatní studenty. Přitom šlo většinou o děti umělců, které byly při velkém počtu uchazečů přednostně přijímány.“ ''(s. 114)''
* „Někteří členové strany a funkcionáři během listopadových událostí, včetně bývalého předsedy [[w:Komunistická strana Čech a Moravy|KSČM]] [[w:Jiří Svoboda (režisér)|J. Svobody]], podporovali opozici v době, kdy strana usilovala cestou přestavby o potřebné změny a překonání nedostatků a po 17. listopadu projevovali náramnou radost, že byl za jejich účasti svržen „[[w:Totalitarismus|totalitní]]“ režim. Tito lidé se, ať již v myslné představě, že pomohou socialismu, anebo se zlými úmysly, spojili s jeho nepřáteli. Nelze jim odpustit, s jakou aktivitou a servilností vůči strůjcům státního převratu se podíleli na hanobení revoluční minulosti a restauraci kapitalismu. Zazářil mezi nimi [[w:Valtr Komárek|Valtr Komárek]]. Tento někdy až servilně se nám podbízející ředitel [[w:Prognostický ústav|Prognostického ústavu]] [[w:Československá akademie věd|ČSAV]] měl otevřené dveře k většině vedoucích představitelů strany a vlády. Aktivně se podílel na vypracování cest dalšího sociálně ekonomického rozvoje. Analýzy a návrhy vycházející z Prognostického ústavu, jemuž jeho kritici říkali „Jakešova věštírna“, byly vedením strany využívány. Proto bylo pro mne a nejenom pro mne překvapující, jak se tento „prominentní“ ředitel stal v listopadu předním kritikem socialismu a hlavním licoměrným žalobcem vedení strany, které nazval „mafií“. Skutečnost ovšem byla taková, že pokud lze vůbec mluvit o nějaké mafii, pak fungovala především v Prognostickém ústavu v čele s V. Komárkem. Svědčí o tom, že z jeho nepočetných řad vzešli vedle Komárka [[w:Václav Klaus|Klaus]], [[w:Karel Dyba|Dyba]], [[w:Vladimír Dlouhý (ekonom)|Dlouhý]] a další, kteří stanuli ve vysokých vládních funkcích a dnes navlékli dresy různých politických stran. Patří mezi ně nemálo bývalých členů a funkcionářů KSČ, kteří byli po roce 1968 vyloučeni nebo vyškrnuti. Jejich přisluhování [[w:Václav Havel|V. Havlovi]] a jiným představitelům dnešní moci, jejich neochota či zbabělost postavit se na stranu socialismu třeba – jak kdysi uváděli – [[w:Socialismus s lidskou tváří|„s lidskou tváří“]], zcela jasně odhalily jejich „pravou tvář“ a jejich skutečné úmysly, které se už dnes – na rozdíl od [[w:Pražské jaro 1968|roku 1968]] – nesnaží zastírat.“ ''(s. 118)''
 
== Externí odkazy ==