Dílo:Láska za časů cholery: Porovnání verzí

'''''Láska za časů cholery''''' (špaň. '''''{{Cizojazyčně|es|El amor en los tiempos del coléra}}''''', 1. vydání r.  1985) je román [[Gabriel García Márquez|Gabriela Garcíi Márqueze]], pojednávající o  životních osudech manželů dr.  Juvenala Urbina a  Ferminy Dazové a  jejího oddaného milence Florentina Arizy. Román je psán bohatým, svěžím jazykem s  láskou k  detailnímu popisu všedních situací. Hlavními tématy jsou láska a  stárnutí. Patří k  vrcholům Márquezovy tvorby.

* Celý problém [[manželství]] spočívá v tom, že končí každou noc po milování a každé ráno před snídaní se musí začít budovat znovu.

* [[Smrt]] nemá smysl pro legraci.

* [[Duše]] se milují od pasu nahoru, těla od pasu dolů.

* Obědval skoro vždycky doma, na deset minut si vsedě zdříml na [[Terasa|terase]] patia, a v polospánku slyšel prozpěvování služek pod hustou korunou mangovníku, vyvolávání prodavačů z ulice a od zálivů mrmlání motorů, jejichž výpary v odpoledním vedru plachtily po domě jako anděl, jemuž bylo souzeno shnít.

* Ještě donedávna spočívalo hašení požárů[[požár]]ů na bedrech dobrovolníků[[dobrovolník]]ů, vybavených porůznu sebranými žebři a vědry na vodu; zpravidla si počínali tak zmateně, že napáchali více škod než samotný požár.

* Tak poznal, že překonali mys dobré naděje, a znovu uchopil její velkou a hebkou [[Ruka|ruku]] a pokryl ji drobnými osiřelými [[Polibek|polibky]], nejprve hrbolaté kůstky zápěstí, pak dlouhé jasnovidné prsty, průzračné nehty, a nakonec hieroglyfy jejího osudu na zpocené dlani.

* Houbou nezmáčenou slzami smazala [[obraz]] Florentina Arizy a tam, kde v její paměti do oné chvíle bytoval, dala vykvést [[Louka|louce]] [[Vlčí mák|vlčích máků]].

* Napoprvé [[dopis]] přečetl jedním dechem vsedě na posteli[[postel]]i, zvědavý spíš na jeho tón než na obsah, a než se dostal k druhému aršíku, věděl už, že je to přesně to psaní plné urážek, které očekával. Rozevřené je položil pod světlo lampičky na nočním stolku, stáhl si promočené střevíce a ponožky, u dveří zhasl velké světlo, nasadil si jelenicovou pásku na knír, a v kalhotách a košili se uvelebil v posteli, pod zády dva velké polštáře, aby se mu pohodlně četlo. V téhle pozici si dopis přečetl podruhé, tentokrát písmeno po písmeni, a každé písmenko bedlivě prozkoumával, aby mu neunikl žádný skrytý význam; potom si psaní přečetl ještě čtyřikrát, dokud se jím nenasytil tak, že napsaná slova začala pozbývat smysl.