Dílo:Honzíkova cesta

Honzíkova cesta je dětská kniha Bohumila Říhy z roku 1954. Patřila mezi doporučovanou četbu žáků základních škol.

Výroky

• Vlak se hnul. Honzíkem to škublo, až se mu hlava rozkývala. Ale Honzík se díval na maminku. Viděl, že se ústy směje, a všiml si, jak jí z očí kanou slzy. Maminka pláče! Přitom se Honzíkovi zdálo, že mu ujíždí někam dozadu. Jako by ji někdo od něho odstrkoval. Za chvilku ji už neviděl vůbec. Kolem očí mu ubíhaly cizí domy, ale maminka se ztratila nadobro. Honzíkovi bylo najednou smutno.
• Z jedné kukaně vylétla slepice. Kdákala silně a polekaně se rozhlížela. „Vidíš, Honzíku?“ řekla babička. „Právě snesla.“ „Je tu vajíčko!“ křičel Honzík. „Já si je doma sním!“ Honzík si dal vajíčko do kapsy. Bylo ještě teplé. „Honzíku, to nesmíš!“ řekla přísně babička. „Doma dostaneš vajíčko naše a tohle tady musí zůstat. To je vajíčko družstevní!“ „A babi,“ ptal se Honzík, „jak poznáš, že je družstevní? Vždyť všechna vajíčka jsou stejná.“ „Ale ty jeden!“ smála se babička. „Družstevní slepice nesou družstevní vejce a slepice u nás doma nesou vajíčka naše.“ „Aha,“ řekl Honzík a dal vajíčko zpátky do kukaně.
• V poledne šel dědeček do družstevní kuchyně a Honzíka vzal s sebou. Dědeček nesl tašku s dvěma hrnci na jídlo a Honzík cupal vedle něho. U okénka kuchyně musili chvíli čekat. Družstevníci si nosili talíře polévky do vedlejší jídelny a tam jedli. Konečně došla řada na dědečka. „Dnes tři obědy,“ řekl dědeček do okénka. „Kdo vám přibyl?“ ptal se v kuchyni ženský hlas. „Ale tuhle vnouček, náš Honzík,“ odpověděl dědeček a usmál se na chlapce. Honzík se podíval nahoru a přitiskl se k dědečkovi.

Externí odkazy

• Encyklopedický článek Honzíkova cesta ve Wikipedii