Nikdy jsem tím ale nemínil to, co puristé dohnali ad absurdum, že je potřeba ornament systematicky a důkladně odstranit. Pouze tam, kde zásluhou dobové podmíněnosti zmizel, už ho nelze znovu aplikovat. Jako se člověk nikdy nevrátí k tetování vlastní tváře.[1] — Adolf Loos (1924)
Tatování je náramně bolestná operace. Mezitím, co chudákakůži řeže tím dlátem dosti tupým, všichni jeho přátelé kolem sedí a zpívají písně, dodávající mu kuráže a vychvalující, jak bude krásně vyhlížet. Obličej oteče bolestí a dostane škaredý vzhled, ale za sedm až deset dní se rány zahojí a ona se parádí jako páv, a mladá děvčata ho obdivují, jak pěkně vypadá, a čím více má obličej zohyzděný, tím pyšnější je sám na sebe.[2] — Bohumír Lindauer