Jan Švankmajer

Jan Švankmajer (* 4. září 1934, Praha) je český výtvarník, animátor a režisér především animovaných filmů.

Jan Švankmajer (2006)

Výroky

• Cele se poddej svým obsesím. Stejně nic lepšího nemáš. Obsese jsou relikty dětství. A právě z hlubin dětství pocházejí ty největší poklady. […] Animaci používej jako magickou operaci. Animace není pohybování neživých věcí, ale jejich oživení. […] Stále zaměňuj sen za realitu a naopak. […] Čím hlouběji jdeš do fantastického děje, tím musíš být realističtější v detailu. […] Imaginace je subverzivní, protože staví možné proti skutečnému. Imaginace polidštila člověka, ne práce.
  (Desatero, 1999, in: Jan Švankmajer, »Síla imaginace«, 2001)
• Moje filmy přitahují ty diváky, kteří ještě nezabouchli dveře za svým dětstvím a nenechali si pragmatickou civilizací vymlátit z duše imaginaci.
  (Jako komentář k filmu »Šílení«)
• Ovšem každý umělec cítí, že jeho tvorba s něčím koresponduje, že má někde kořeny, stejně tak je to u mne. Surrealismus pak vnímám jako svého druhu romantismus dvacátého i jednadvacátého století.
• Myslím, že moje tvorba stále více směřuje od „čisté“ hry k pokusům o vnitřní i vnější osvobození se od strachu a úzkosti. Jako zbraň používám sarkasmus, objektivní a černý humor.
  (Komentář ke krátkometrážnímu snímku »Možnosti dialogu« [1983])
• Naše sny nepodléhají civilizační represi, a proto jsou pro mocné tohoto světa tak nebezpečné. Podobně jako denní snění jsou doménou imaginace, a ta je vždy podvratná.
  (Zárodky revolty jsou v našich snech v knize »Cesty spasení« [2018])

Ve výrocích

• Ludikativní základně Švankmajerovy tvorby nejde ovšem jen o sarkasmus a o negaci negace. S jejím pozitivním aspektem se setkáváme nejzřetelněji v jeho experimentaci s taktilními objekty. Zde už hra získává čistě noetickou funkci v rovině surrealistické fenomenologie imaginace, která má zpřístupnit skryté vztahy mezi nevědomím a uvědomovacím procesem. Podobně jako se jeho objekty a koláže dobývají do časoprostorového kontinua, alespoň dvojrozměrného, prostřednictvím filmu, jeho obrazotvornost se dožaduje rozšíření pole smyslového vnímání, aby mohla být stále mocněji sycena dynamikou reality, aby dosáhla své univerzální integrity. Touto svou tendencí se stává Švankmajerův princip hry významnou složkou perspektivy, o níž lze soudit, že vzniká z opozice vůči racionalistické hodnotové orientaci a směřuje k surracionalitě jako k prameni příštího civilizačního cyklu.
  — Vratislav Effenberger
• Švankmajer stojí za rachotící antikvární kamerou vyrobenou v roce 1949 a dorozumívá se pouze úsměvem. Laskavým a uklidňujícím. Pak ironickým a cynickým. Jindy ďábelsky hříšným. Na vysvětlení mu stačí jen pár slov. Jenom špatný dirigent prosí: „Pozounisté hrajte to jako když vlny naráží na skálu v Pacifiku“. Pozounisté by se mu vysmáli. Opravdový Maestro zaklepe na pult a řekne: „Pozouny, osm taktu po čísle G7 – je staccato a forte!“
  — Jan Tříska k natáčení filmu Šílení
• Samozřejmě jsem pana Švankmajera znal, neviděl jsem od něj všechno, ale některé věci si pamatuju ještě z dětství a to jsou takový ty intenzivní prazážitky, kdy člověk neví proč, a který má tak pod kůží.
• Já říkám, že on je režisér praktik. On je vám schopný říct, když máte detail a potřebuje, abyste byl vzteklej a nepříčetnej, že potřebuje aby vaše hlava byla vzteklá, potřebuje prostě do záběru vzteklou hlavu.
  — Pavel Liška k natáčení filmu Šílení
• Obdivuji, že i po válce zůstal v Československu surrealismus živý a právě v díle Jana Švankmajera se mohl projevit. Jeho filmy jsou dokonalé, a v raném období mu byl ideálním partnerem Zdeněk Liška.
  — Alfred Brendel

Externí odkazy

• Encyklopedický článek Jan Švankmajer ve Wikipedii