Jean Monnet
Pokud nebude tato stránka do 90 dnů upravena do přijatelné podoby, může být smazána.
Jean Omer Marie Gabriel Monnet (9. listopadu 1888, Cognac, Francie – 16. března 1979, poblíž Paříže) byl francouzský politik, diplomat a ekonom.
Jean Monnet: Paměti (1976)
Výpisky z českého vydání Aleš Čeněk, Plzeň 2012 (překlad Alexandr Ort)
Tématické zkratky:
GLo Globalizace
INST instituce
Meze Meze národních států
MO mezinárodní (mezivládní) organizace
SSE Spojené státy Evropy
SUP Supranacionální – nadnárodní metoda
U+O uhlí a ocel
Východ Rusko, východní Evropa
(1) Velká shrnutí
s.170 /GLO, Meze, SSE, SUP, U+O/: Evropské země jsou příliš malé, aby mohly svým lidem zajistit podmínky, které udělají prosperitu možnou, a tudíž nezbytnou. Potřebují širší trhy … Tato prosperita a nezbytný rozvoj sociální předpokládají, že evropské státy vytvoří federaci nebo „evropský celek“, který z nich udělá společnou ekonomickou jednotku. Jiní, Angličané, Američané a Rusové mají pro sebe světy, kam se mohou časem roztáhnout. Francie je vázána na Evropu. … Představil jsem si bývalý Reich zbavený části jeho průmyslového potenciálu v systému, kdy by uhlí a ocel v Porúří byly pod kontrolou Evropy a užívány ku prospěchu účastnických národů, včetně demilitarizovaného Německa. … To vše předpokládá, že Evropa se sjednotí nejen v spolupráci, ale i přenesením suverenity, schváleným evropskými národy v duchu nějaké Ústřední unie, jež by snížila celní bariéry, vytvořila velký evropský trh a zabránila obnově nacionalismu.
s.291 /Glo, Meze, Inst, SSE, U+O, Východ/: Co se daří pro uhlí a ocel šesti zemí, je třeba protáhnout až ke konečnému cíli: Spojeným státům Evropy. Instituce Společenství uhlí a oceli jsou dosud jediné evropské instituce, kterým byla rozhodnutím parlamentů našich zemí předána část suverenity a uděleny jim rozhodovací pravomoci. Naše země se staly v rozměrech moderních technických prostředků pro současný svět příliš malé, ve srovnání s Amerikou, dnešním Ruskem, Čínou a Indií zítřka. Jednota evropských národů sjednocených ve Spojených státech Evropy je cestou, jak pozvednout jejich životní úroveň a zajistit mír. Jednota je velkou nadějí a šancí naší doby.
s.347 /Glo, Mír, SUP, INST, Meze/: Přesvědčit lidi, aby spolu hovořili, je nejvíc, co je možno udělat pro mír. Ale je třeba několik podmínek, všech stejně nezbytných. Jednou je, že diskusím předsedá duch rovnosti a nikdo nepřichází ke stolu s vůlí odnést si výhodu proti druhému. To znamená opuštění všech privilegií nadřazenosti a veto jako rozhodovací zbraň. Jinou podmínkou je, že se jedná o stejné věci; jiná, že všichni se snaží hledat jim společný zájem. Tato metoda není přirozená pro lidi, kteří se scházejí, aby jednali právě o problémech vycházejících z rozdílných zájmů národních států. Je třeba je přivést k tomu, aby to pochopili a podle toho jednali. Zkušenost mě poučila, že dobrá vůle zde nestačí a jistá morální síla má působit na všechny: síla pravidel vlastních společným institucím, nadřazených jedincům a uznávaných státy. Tyto instituce vznikly, aby sjednocovaly, sjednotit kompletně, co je si podobné, a sblížit to, co je dosud rozdílné. Evropané se rozhodli žít s těmito pravidly ve Společenství, které umožňuje jejich kulturní identitu a jejich vlastní vývoj. Tento společný osud jim v řízení světových záležitostí nabízí úlohu, kterou ztratili díky rozdělení. Jaká je tato role? Stále stejná: hledat co nejširší shodu, přispívat k uvolnění mezi Východem a Západem vytvářením podmínek pro stálý dialog – ale ne hledáním rozhodčího a rovnováhy sil. Země, jež se spojily ve Společenství, patří k stejné západní civilizaci, jejíž zásady řídí také americkou společnost: mezi těmito velmi blízkými, ale rozdílnými celky je možný hluboký a trvalý dialog v demokraticky ustavených formách … diskuse mezi Společenstvím a státy Východu , které navíc neuznávaly naše instituce, nemůže být organizován stejným způsobem jako s USA – při nejmenším tak dlouho, dokud tyto země se ve veřejném životě nebudou řídit zásadami svobody, jimiž se řídí naše demokracie.
s.380: neodvažuji se říci, k jakému zakončení nás vede tato nutnost, k jakému typu Evropy, neboť není možno dnes si představit rozhodnutí, která budou přijata v této souvislosti zítra. Hlavní přitom je držet se několika pevných bodů, jimiž jsme se řídili od prvního dne: postupně vytvářet mezi lidmi Evropy nejširší společný zájem pod vedením společných demokratických institucí, jimž byla předána nezbytná suverenita. … Nikdy jsem nepochyboval, že tento proces nás jednoho dne dovede k Spojeným státům Evropy, ale nesnažím si dnes představit jejich politické uspořádání, jakkoli nepřesná jsou slova, o nichž se dnes diskutuje: konfederace nebo federace. To, co připravujeme prostřednictvím Společenství, pravděpodobně nemá precedent. … Jako naše provincie včera, musí se dnes naše národy učit žít spolu podle svobodně stanovených společných pravidel a institucí, chtějí-li dosáhnout nutných dimenzí pokroku a ovládat svůj osud. Suverénní národy minulosti nejsou už rámcem, kde je možno rozhodnout současné problémy. A samo Společenství je jen etapou k zítřejším organizačním formám světa.
(2) Meze národních států
s.64 [1919]: Práce nemohla dosáhnout úspěchu, jestliže denní spolupráce nevyvolávala vzájemnou důvěru. … Je nesmírně těžké vědět, co [z politik ještě rozpracovaných na národních ministerstvech] předat spojeneckým kolegům. V případě, že spojenci jsou považováni za konkurenty s odlišnými zájmy, každé sdělení tohoto druhu oslabovalo vyjednávací pozici vlastní země. Avšak v případě, že jsou považováni za partnery a jejich společné zájmy jsou významnější než požadavky protivníků, může takové sdělení být důležité … Jestliže každá ze čtyř zemí, vzato odděleně, se na problém s mezinárodními dopady dívá jen ze svého hlediska … přizpůsobení se stává nemožným.“
s.64: Bylo třeba ještě mnoho zkoušek, než Evropané pochopí, že mají volbu jen mezi unií a dlouhým úpadkem.
s. 76: [po 1. sv.v.] Rakousko bylo důležitou částí skládanky, vytvořené ve střední Evropě mírovou smlouvou, která nám zanechala břemeno všech svých chyb. Pochyboval jsem, že kouskování je vhodný postup, ale národnostní různice, které vedly k její nepevnosti, umožňovaly také její zachování, neboť žádná malé země nepřijímala ideu federace, jen kdyby v ní byl dominantní. Rozhovor s Benešem – vzpomínám si přesně, že to bylo jednou při procházce – mi ukázal na omezenost rozumnosti v této Evropě národností. Vysvětloval jsem mu nesmyslnost přehrazení tohoto rozsáhlého prostoru, který tvořil ekonomickou jednotku. Řekl jsem mu: „Vaše země jsou příliš malé. Místo, aby stály proti sobě, měly by se svobodně sjednotit.“ Odpověděl mi: „Vidím v tom mnoho obtíží.“ „Ale dobře cítíte, že Rakousko už není podle míry … Měli byste z něj udělat nástroj federace.“ Beneš odsekl: „Nikdy. Byl bych radši, kdyby Rakousko zmizelo.“ Takový byl názor mladého muže, v Ženevě uznávaného poradce, již zapojeného do velkého a tragického osudu zcela ovládaného národní vášní.
s. 213: Adenauer … řekl: „Spolkový kancléř může být současně dobrý Němec i dobrý Evropan.“
s.288: Bidault (fr. Ministr): Poctivost vyžaduje uznat, že jde o velký podnik [ESUO – moje pozn.] a nebude bez těžkostí. Lidé, které vzorné pouto k antickým tradicím nutí poslouchat hlas země a mrtvých, se obávají, aby tento podnik neskončil ztrátou vlasti.“
s.318: [1960] Řekl jsem: „Tvrzení generála de Gaulla se opírají o zastaralé představy. Neznají nejnovější poznatky historie. Zcela abstrahují od veškeré zkušenosti, která nám ukázala následujícími neúspěchy, že je nemožné řešit evropské problémy mezi státy, které si zachovají svou plnou suverenitu.“
s.323 [1962]: De Gaulle: „Jen státy mají v této věci váhu, legitimitu a jsou schopny ji uskutečnit. Opakuji, že v této chvíli není a nemůže být jiné Evropy než Evropy států, přirozeně mimo mýtů, fikcí, reklamy … Integrovaná reklama, jak si říká, nebude mít politiku, bude záviset od někoho zvenčí a ten ji mít bude. Možná to bude federatér, který nebude evropský [USA- Monnetova pozn.] A možná to bude někdo, kdo v jisté míře a někdy inspirovat svými záměry toho nebo onoho ze zastánců integrace Evropy.“
[Odpověď Výboru akce pro Spojené státy Evropy – Monnet, 26.6.1962]: Perspektivy, které se dnes před Evropou otevírají, umožnila skutečnost, že země Evropy se rozhodly nebrat ekonomické problémy jako problémy národní, ale jako problémy společné. Na jejich řešení přijaly novou společnou metodu akce. Po období tápání se jí stal permanentní dialog evropského organismu odpovědného předkládat řešení společných problémů národním vládám, které vyjadřují národní stanoviska. Tato metoda je zcela nová. Nepřipouští ústřední vládu. Ale dochází k rozhodnutí jménem Společenství v Radě ministrů, zvláště proto, že návrh řešení společných obtíží evropským nezávislým organismem dovoluje vyhnout se platnosti jednomyslného závazku. Parlament a Soudní dvůr zdůrazňují společenstevní charakter tohoto celku. Tato metoda je skutečným federatérem Evropy.“
André Fontaine v Le Monde: „Výbor akce pro Spojené státy Evropy a jeho předseda se jasně postavili za Evropu možného proti doktrinářům obou stran.“
s.350 [1965]: Erhard: Německý lid se na své útraty přesvědčil, že mocenská politika inspirovaná přehnaným nacionalistickým cítěním je odsouzena k neúspěchu proto, že každá snaha o nadvládu jednoho evropského národa vyvolá opozici všech ostatních. Plně si uvědomuje skutečnost, že Evropa nemůže být německá, francouzská nebo ruská, ale musí směřovat k seskupení všech a k smíření.
s.350 /GLO/: Iluze čistě národní moci ještě vládnou v čele některých států, zatímco Amerika a SSSR mezi sebou rozvíjejí formy přímých vztahů, na nichž se však nepodílí ani Evropa ani jiný stát, který ji tvoří.
s. 379: … sled událostí … nás nutně dovede k větší jednotě ... Nebude-li to ta, řízená zákonem demokracie, bude to ta, kterou vnutí brutální síla: v každém případě nebude víc místa pro separátní akce našich starých suverénních národů.
(3) Meze národních států a mezinárodní (mezivládní) organizace
s. 71 [Společenství národů]: zárodek neúspěchu už byl v instituci bez skutečné moci
s.79 [Společenství národů]: Teprve později jsem pochopil, že jsme podcenili tyto obtíže a spíše jsme nešli dost do hloubky: jejich kořenem byla národní suverenita, která bránila Radě prosadit obecný zájem. O tomto obecném zájmu se bezpochyby mluvilo na všem setkáních, ale cestou se na něj zapomínalo, každý se zabýval především důsledky, které rozhodnutí mohlo mít pro něho – pro jeho zemi. Důsledkem bylo, že nikdo opravdově neusiloval o řešení problémů, ale hlavní starostí bylo najít odpovědi, které by respektovaly zájmy každého z účastníků. … Nemohlo tomu být jinak v organizaci, kde platila zásada jednomyslnosti. … Veto je hlubokou příčinou a současně symbolem neschopnosti překonat národní egoismy. Je však jen výrazem hlubšího a často nepřiznaného blokování. Anglická politika [mezi válkami] hledala rovnováhu sil na kontinentě, Francie chtěla vládnout a Německo, jestli ještě nemyslelo na odvetu, manévrovalo, aby se vyprostilo ze sevření. Chyba byla v samé Versailleské smlouvě: byla založena na diskriminaci … rovnost je absolutně nezbytná ve vztazích mezi národy stejně jako mezi lidmi. Mír [založený] na nerovnosti nemůže přinést nic dobrého.
s.213 [Společenství národů, leden 1950]: Mír může být založen jen na rovnosti. Ztratili jsme mír v roce 1919, neboť jsme zavedli diskriminaci a ducha nadřazenosti. Začínáme dělat stejné chyby.
s.205 [Rada Evropy, OEEC]: aby úsilí zemí západní Evropy bylo na úrovni okolností nám hrozícího nebezpečí a amerického úsilí, musí se stát skutečným evropským úsilím, které jen existence „federace Západu“ může zajistit. Ani skutečné úsilí bez federace Západu, ale současně ne federace, která se neopírá o toto úsilí. Čím začít, neboť se zdá, že tyto perspektivy patří k sobě? To je otázka, kterou si pokládá stále více lidí, kteří horečnatě obnovují nitky staré federalistické evropské tradice, válkou vždy přetrhané. Tito lidé … upřímně věří, že unii vytvoří setkání lidí dobré vůle … pohřeb nadšených rezolucí, které po roce vyústily do Rady Evropy, mě přesvědčil, že tato cesta vede do slepé uličky. Ani pragmatičtější cesty otevřené OEEC nepřiblíží více perspektivy jednoty, neboť bylo stanoveno, že každý se může vyhnout rozhodnutím, která mu nevyhovují: to je opak ducha společenství. … Požadovat více od systému, který neobsahoval žádné omezení suverenity, bylo iluzorní a brzy se OEEC uzavřela do rámce své odbornosti, která přežila Marshallův plán, neboť byla souborem informací vhodných pro všechny … společný zájem byl příliš nepřesný a společná kázeň příliš volná. Bylo třeba začít realizacemi současně více pragmatickými a více náročnými a s větší odvahou a v bodě více vymezeném napadnout suverenitu národů.
s.211 [Rada Evropy, OEEC, Společnost národů, OSN]: Měl jsem méně práce přesvědčit zastánce spolupráce než mezivládní systémy … paralyzované zásadou jednomyslnosti, která řídí jejich rozhodnutí. Pochopil jsem to už ve Společnosti národů, ale zdánlivě nikdo si nevzpomněl na veto, které blokovalo každé úsilí o mírové řešení konfliktů, vyvolaných Japonskem, Itálií a Německem. OSN také mělo tuto ústavní chybu, kterou zavedli i do OEEC a Rady Evropy. Vidím stále více lidí zmatených prosadit odvážné návrhy, ale každý se zdá kapitulovat, jako by veto bylo přírodním zákonem. Mezinárodní shromáždění si dávají zdání demokratických orgánů vyjadřujících veřejně vůli národů: nevidí, že jejich většinová rozhodnutí nebo dokonce jednomyslná jsou anulována ve stínu radou zástupců vlád, a stačí jeden z nich, aby zamezil ostatním cokoli udělat. s.212 V roce 1946 Churchill v Curychu naléhal na vytvoření Spojených států Evropy – ale měl tehdy na mysli Radu Evropy. V roce 1929 vychvaloval Briand v Ženevě „federální pouto“ mezi evropskými národy – ale jen upřesnil, že suverénní práva států nebudou dotčena.
(4) Nadnárodní metoda
Motto: Nesjednocujeme státy, sjednocujeme lidi
s.69 : Spolupráce mezi národy nastane, když se blíže poznají a různé prvky, které je skládají, splynou s odpovídajícími prvky sousedních národů. Je tedy důležité se lépe poznat, vlády i lidé, aby se začalo uvažovat o problémech, které jsou před nimi, už nejen z jejich vlastního zájmu, ale ve světle zájmu všeobecného. Není pochyb, že egoismus člověka i národů se nejčastěji ukáže při nedostatečných znalostech problému, který nastal, každý má sklon vidět jen aspekt svého bezprostředního zájmu.“
s.170: Pokud se státy ustaví na zásadě národní suverenity, nebude míru v Evropě a přinese to politiku prestiže a protekční ekonomiku. Budou-li evropské země protežovat bude znovu nutné budovat velké armády. Podle budoucí mírové smlouvy jedny státy to budou moci; jiným to bude zakázáno. S touto diskriminací máme zkušenost z roku 1919 a známe její důsledky. Mezi evropskými státy budou uzavřeny aliance: známe jejich hodnotu. Sociální reformy budou znemožněny nebo zpožděny tíhou vojenských rozpočtů. Evropa se opět vytvoří ve strachu.
s.234: Schumanovy návrhy jsou revoluční nebo nejsou nic. Základem je princip předání suverenity v omezené míře, ale rozhodující … Spolupráce mezi národy, jakkoliv je důležitá, nevyřeší nic. Co je třeba hledat, je splynutí zájmů evropských národů.“
s.244: Hlavní částí akce Vysoký úřad měla být suma informací, kterou by úřady sebraly musely zveřejnit. Takto by v rozporu s tradiční praxí průmyslu, žárlivého na svá tajemství, všichni zainteresovaní se mohli rozhodovat se znalostí věci a zvláště kupci mohli být informováni o mechanismech stanovení cen. Toto zveřejňování spojené s debatami Poradního výboru, Parlamentního shromáždění a výnosy Soudu dávají novým institucím průhlednost skleněného domu. Avšak příliš velké světlo by nepochybně mohlo oslepit muže vychované ve stínu harému. Jejich hluboká bezpečnost spočívala v možnosti říci „ne“, které je privilegiem národní suverenity: „ne“ změnám, „ne“ nejistotě věcí bezprecedentních.
s.206 [SUP, U+O]: To, co jsem četl v srpnu 1947 ve spojeneckých dokumentech, … bylo znepokojující: německý ocelářský průmysl sám pohlcuje všechen koks Porúří, zatímco výroby oceli ve Francii a v celé Evropě byly limitovány. Jak za těchto podmínek dosáhnout společný evropský cíl? Jedinou cestou k překonání tohoto rozporu, jehož důsledky byly nepřijatelné jak ekonomicky, tak i politicky, jsem viděl v návrhu stanovit promyšlený postup, vázající rozvoj ocelářského průmyslu v Německu na vývoz koksu v Porúří. To mohlo zachovat cíle francouzského ocelářství, jako svorníku plánu.
s.212 [Mír, U+O, 1949]: Francie … zaměřila své úsilí … na Porúří, jehož zdroje uhlí a oceli byly od dubna spravovány mezinárodní institucí … zrušení kontrol německé ekonomiky by znamenalo návrat k nejistotě našeho životního zásobování uhlím a zvláště koksem, tedy k podřízení našeho ocelářství soupeřící mocnosti.
s.221 [Mír, SUP, U+O, 9.5.1951]: „Francouzská vláda navrhuje podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému Mezinárodnímu úřadu jako organizaci otevřené účasti jiných zemí. Jeho úkolem bude sjednotit základní podmínky výroby, a tak dovolit postupné šíření účinné spolupráce do jiných oblastí k mírovým cílům.“
s.226 [mír, U+O, 9.5.1951]: „Ve Francii trvala obava před novým útokem, až se vzpamatuje a bylo pochopitelné, že podobné ideje se mohou šířit i v Německu. Veškeré zbrojení začínalo vždy růstem výroby uhlí, železa a oceli. Vytvoří-li se organizace, … která umožní oběma účastnickým zemím odhalovat znaky takového vývoje, tato nová možnost přinese Francii obrovské uklidnění mysli.“
s.286-287 /U+O/: popis fungování nadnárodní metody u oceli.
s.323 [Odpověď Výboru akce pro Spojené státy Evropy de Gaullovi (viz výše, autor Monnet), 26.6.1962]: … země Evropy se rozhodly nebrat ekonomické problémy jako problémy národní, ale jako problémy společné. Na jejich řešení přijaly novou společnou metodu akce. Po období tápání se jí stal permanentní dialog evropského organismu odpovědného předkládat řešení společných problémů národním vládám, které vyjadřují národní stanoviska. Tato metoda je zcela nová. Nepřipouští ústřední vládu. Ale dochází k rozhodnutí jménem Společenství v Radě ministrů, zvláště proto, že návrh řešení společných obtíží evropským nezávislým organismem dovoluje vyhnout se platnosti jednomyslného závazku. Parlament a Soudní dvůr zdůrazňují společenstevní charakter tohoto celku. Tato metoda je skutečným federatérem Evropy.“
(5) Vystoupení
s.242 : Odstoupení státu, který se zapojil do Společenství, nebude možné bez vyžádání souhlasu všech ostatních s tímto krokem a jeho podmínkami. Toto pravidlo v sobě zahrnuje základní změnu, kterou chce francouzský návrh přinést: Prostřednictvím uhlí a oceli se vytváří první základ evropské federace. Ve federaci se nepočítá s odchodem na základě jednostranného rozhodnutí.
s.362: V Londýně mě jednou poznal anglický celník a zeptal se mě: „Byl bych rád jist, pane, že vstoupíme-li do vaší Evropy, budeme z ní moci odejít?“
(6) Instituce
s.281: Evropská unie se nezaloží jen na dobré vůli. Pravidla jsou nezbytná. Tragické události, které jsme zažili a které jsou kolem nás, nás snad učinili moudřejšími. Lidé však odcházejí, přicházejí jiní, aby nás nahradili. To, co jim můžeme zanechat, jsou instituce. Život institucí je delší než život lidí, instituce tak mohou, jsou-li dobře postaveny, shromáždit a postupně předávat moudrost následujícím generacím. s.288: Už dávno si mě získala úvaha švýcarského filosofa Amiela, který řekl: „Zkušenost každého člověka se začíná znovu. Jedině instituce se stávají moudřejšími: akumulují kolektivní zkušenost a z této zkušenosti a této moudrosti lidé budou za stejných pravidel čerpat ne změnu své přirozenosti, ale postupně měnit své chování.“ Bylo-li třeba nějaké zdůvodnění pro společné instituce, vidím je tady. Myslím, že když se Francouzi, Němci, Belgičané, Nizozemci, Italové a Lucemburčané budou řídit společnými pravidly, pak uvidí problém, který je jim společný, stejně a v důsledku jejich chování jedněch vůči druhým se zásadně změní, a říkám si, že se konečně dosáhne pokroku ve vztazích mezi zeměmi a lidmi Evropy.
(7) Identita
s.364: Tedy 55 [přidružených – moje pozn.] zemí se schází kolem stolu v Lomé nebo v bruselu, aby hledaly společný zájem, zatímco naši diplomaté pokračují v neskutečných diskusích o evropské identitě. Ta už paradoxně existuje v pohledu vzdálenějších pozorovatelů.
(8) Kvalifikovaná většina a snaha o dohodu
s.285: [P]ravidlo většiny je nejjistější prostředek, proč podporovat jednomyslnou dohodu, protože vede k rozhodnutí, a že tato perspektiva nesla menšinu k moudrosti. Ale i pro většinu moudrost spočívá v tom, že nevyužije své síly, aby vnutila své stanovisko, ale přinejmenším ji nechá převládnout po kompletní diskusi. Institucím Společenství je vlastní rozhodovat, ale také, a to především, organizovat diskusi a tu vést tak dlouho, jak je nutné, aby každý pochopil názory druhého a respektoval je, i když by se nakonec nemohl připojit …
(9) Spojené království
s.231 dole – 235
s. 327 – 337 (celá kapitola 18)
(10) Rusko
s.292: Nutnost ustavit Evropu a opakované výzvy z Moskvy, kterým mnozí chtěli podřídit integraci Západu, neopravňovaly změnu cíle [= spojení Evropy – moje pozn.]. Byl jsem už dávno přesvědčen, že jediný rozumný postoj vůči Rusům byl organizovat se bez ptaní a jejich utajená přání nebo jejich možnou reakci. Očekávat odděleně, zda se připojí ke globální uspořádání s našimi starými národy, byla iluze … Naopak by se jistě přizpůsobili nové situaci, které nemohli zabránit, a uznali by ji snad za výhodnější pro jejich bezpečnost.
(11) USA
s.338 an.
(12) Ocenění Monneta
s.345: Kennedy Monnetovi při předávání Ceny svobody ve Washingtonu 1963: „Drahý pane Monnete, po staletí císařové, králové a diktátoři se snažili vnutit Evropě její jednotu silou. Pro vše dobré i zlé, neuspěli. Ale z vašeho podnětu Evropa za méně než 20 let pokročila k jednotě více, než před tím za tisíc let. Vy a ti, kteří s vámi pracují, stavěli maltou rozumu a kameny, jimiž jsou ekonomické a politické zájmy. Měníte Evropu jedině silou konstruktivní myšlenky.“ … „Francouský občan, světový státník, učinil z přesvědčování a rozumu zbraně státnictví.“
s.363: Henry Kissinger při předávání ceny Glenvilla Clarka: „ ... lidé dnešní generace, pověřené řízením politických záležitostí, považují váš sen za řádně založený… skutečné vytvoření jednotné Evropy se zdá bezprostřední. USA jí poskytují plnou svou podporu.“
s.383: Rezoluce hlav států a vlád shromážděných 1. a 2. dubna 1976 v Lucemburku jako Evropská rada Evropská společenství, stará už dvacet pět let, tvoří od nynějška, přes své mezery a nedokonalosti, pozoruhodnou realitu, zatímco se rýsují naděje na prohloubení perspektiv Evropské unie. Za pozitivní bilanci … vděčíme z velké části odvaze a šíři pohledu hrstky mužů. Mezi nimi hrál prvořadou úlohu Jean Monnet, ať už jako iniciátor Schumanova plánu, první prezident Vysokého úřadu a jako zakladatel Výboru akce pro Spojené státy Evropy. Z těchto různých pozic útočil Jean Monnet rozhodně proti pasivitě politických a hospodářských struktur Evropy s cílem vytvořit nový typ vztahů mezi státy, vyvolat skutečnou solidaritu mezi evropskými státy a dát jim formu institucí. Jako realista vyšel Jean Monnet ze zájmů hospodářských, aniž by se někdy vzdal svého vizionářského cíle dosáhnout širší dohodu mezi lidmi a národy Evropy, jež by se rozšířila do všech oblastí. Někdy se mohl tento cíl během těžkostí evropský výstavby ztrácet z očí. Nikdy však nedošlo k tomu, aby tento cíl byl popřen. … Jean Monnet … nejlepší ze svého nadání zasvětil evropské problematice, zaslouží si, aby mu Evropa vyjádřila zvláštní úctu, uznání a obdiv. Proto se hlavy států a vlád Společenství … rozhodly udělit mu titul Čestný občan Evropy.
Externí odkazy
editovat
Encyklopedický článek Jean Monnet ve Wikipedii
Kategorie Jean Monnet ve Wikimedia Commons
