Není natrvalo možný společenský ani hospodářský řád, v němž by činnosti pro celek tak významné, jako činnosti hospodářské, se směly beztrestně rozvíjet zcela svobodně, autonomně, zejména vytvořily-li technické vymoženosti tempo i vydatnost výrobní takovou, že bez organizovaného společenského zásahu by nespoutaná dravost svémocných hospodářských sil vrhala celou společnost z jednoho zmatku do druhého, nehledíc k mezinárodním důsledkům této dravé expanze, již nazýváme hospodářským imperialismem, a která nepřestává být trvalou líhní válečných konfliktů.[1] — Josef Ludvík Fischer (1948)
