Gabriel García Márquez: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m robot přidal: eo:Gabriel García Márquez |
+ 100 roků samoty |
||
Řádek 1:
[[Soubor:Gabogabo.jpg|thumb|250px|'''Gabriel José García Márquez''' podepisuje [[w:Sto roků samoty|Sto roků samoty]].]]
'''[[w:Gabriel García Márquez|Gabriel García Márquez]]''' (* 6. března 1928) je kolumbijský spisovatel, novinář a scénárista, držitel Nobelovy ceny za literaturu.
----
== Sto roků samoty ==
[[w:Sto roků samoty|'''''Sto roků samoty''''']] (špaň. ''Cien años de soledad'', 1. vydání 1967) je nejznámější román Gabriela Garcíi Márqueze. Vypráví o několika generacích rozvětvené rodiny Buendíů a osudech jihoamerické vesničky Macondo v průběhu století. V rodině Buendíů se neustále vyskytují podobné povahové rysy, především sklon k osamělosti a nedostatku citu.
*Macondo v oněch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a obrovských jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem.
*''José Aracadio Buendía'': Když nikdo nechce jít, půjdeme sami.<br>''Úrsula Buendíová'': Nikam nepůjdeme. Zůstaneme tady, poněvadž tady se nám narodil syn.<br>''José Aracadio Buendía'': Ještě nám tu nikdo neumřel. Nikde není člověk doma, dokud tam někoho nepochoval.
*Nejlepší přítel je ten, co včera umřel.
*Fernanda si přivezla krásný kalendáříček se zlatými klíčky, ve kterém jí její duchovní pastýřka fialovým inkoustem označila dny pohlavní zdrženlivosti. Po odečtení velikonočního týdne, nedělí, církevních svátků, prvních pátků v měsíci, dnů v ústraní, půstů a každoměsíčních zábran scvrkl se její rok na dvaačtyřicet dní, roztroušených ve změti fialových křížků.
*Při hledání ztracených věcí jsou ustálené návyky jen na obtíž, a proto bývá tak těžké je najít.
*Minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky, k někdejším jarům už se vrátit nelze a nejvytrvalejší láska je koneckonců něco pomíjivého.
== Láska za časů cholery ==
'''''[[w:Láska za časů cholery|Láska za časů cholery]]''''' (špaň. ''El amor en los tiempos del coléra'', 1. vydání r. 1985) je román Gabriela
* Člověk nemiluje děti, protože jsou to děti, ale zamiluje si je skrze náklonnost, která vzniká při jejich výchově.
Řádek 13 ⟶ 21:
* Smrt nemá smysl pro legraci.
* Duše se milují od pasu nahoru, těla od pasu dolů.
*Obědval skoro vždycky doma, na deset minut si vsedě zdříml na terase patia, a v polospánku slyšel prozpěvování služek pod hustou korunou mangovníku, vyvolávání prodavačů z ulice a od zálivů mrmlání motorů, jejichž výpary v odpoledním vedru plachtily po domě jako anděl, jemuž bylo souzeno shnít.
*Ještě donedávna spočívalo hašení požárů na bedrech dobrovolníků, vybavených porůznu sebranými žebři a vědry na vodu; zpravidla si počínali tak zmateně, že napáchali více škod než samotný požár.
| |||