Ladislav Hejdánek: Porovnání verzí

'''Ladislav Hejdánek''' (* 10. května 1927, Praha) je český filosof.

 

 

* Někde v tomto světě, někde v tomto státě a v této společnosti se musí najít nezbytný počet lidí, kteří spolu uzavřeli spojenectví na život a na smrt ve službách pravdě, nikoliv ve službách státu či ve službách společnosti. Tito lidé slouží lidstvu právě tím a jenom tím, že žijí, pracují a myslí tak, aby se všechno (i oni sami) dostalo do světla pravdy. Ve světle pravdy se však skutečnost nevyjevuje jen taková, jaká jest (jak si to většina Evropanů dodnes myslí), nýbrž to, jak je dána, se zároveň objevuje v napětí s tím, jaká by měla být.<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=345 Svobodný duch a univerzita, 1989]</ref>

* Ze zkušenosti staletí a tisíciletí víme, že moc je něco, co se ukázalo jako nezbytné. Každá společnost potřebuje mocenské prostředky, nějaký mocenský aparát, který ji chrání a zároveň je nebezpečný. Každá moc má tendenci se emancipovat, postavit se proti společnosti, která vlastně tu moc vytvořila. A intelektuál je tu od toho, aby důsledně rozlišoval, kdy jde o moc, která slouží, a kdy o moc, která vládne a chce opanovat společnost. To však žádná moc nemá ráda – odtud vzniká napětí vůči intelektuálům a intelektuál na to musí nějak reagovat.<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=122 Intelektuálové a moc, červen 1991]</ref>

* Moc dneska vědou, pomocí vědy vládne. Dneska se žádná mocenská struktura bez vědy neobejde. Jednak se neobejde bez produktů vědy, ale ta lepší, vyšší se neobejde ani bez vědy samotné. To, že se věda nechává kupovat a dělá svou práci na objednávku, je dokladem jakési upadlosti intelektuálství do něčeho, co je pokleslé. Postmodernita začala de facto v modernitě, v té vědě, která přestala být posedlostí hledání pravdy a stala se výrobou toho, co si kdo objednal. A v tom smyslu intelektuál, který by byl podnikatelem a dodával by potřebnou intelektuální zbrojnici komukoliv, tak vlastně poklesá na úroveň „vědce“. Proto si myslím, že povědomí té povolanosti je strašlivě důležité, ale nelze se při tom pouze odvolávat na tradici, ale musíme analyzovat také to, co to ještě může znamenat dnes. Tedy intelektuál není ten, kdo má pravdu, ale ten, jemuž je pravda důležitější než jakákoli politika, jakákoli mocenská pozice, jakýkoli omezený zájem.<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=122 Intelektuálové a moc, červen 1991]</ref>

 

* Potřebujeme státníky, kteří budou myslet alespoň ve staletích, a myslitele, kteří myslí v tisíciletích… <ref>Přednáška pro studenty, květen 2002</ref>

* Demokracii tady teď máme, ale nemáme demokraty. Dokud je nebudeme mít, žádné volby nám nepomůžou. Když volí blbci, volí blbě… Instituce nás nezachrání. Potřebujeme vychovat vědomí a sebevědomí. A politicky gramotné občany… V demokracii jsou si všichni občané rovni. A je to pravda, že všichni občané jsou si rovni? Jak zabudovat do demokracie, že lepší je víc než horší, když víme už od presokratiků, že v každé společnosti je většina horších? Jak chceme dosáhnout, aby ti horší volili ty lepší?<ref>Přednáška pro studenty, květen 2002</ref>

* Vždycky jsem byl přesvědčen, že politika by v životě všech nás měla mít přibližně tu roli, jakou má dopravní policie na křižovatkách a na silnicích: politika má usnadňovat a zpřehledňovat společenský provoz všeho druhu, ale nemá se moc plést do toho, kam kdo jede. Tím vůbec nechci říci, že každý si může jezdit, kam chce. Tak jako v životě jednotlivce, také v životě celých společností některé činy a některé typy jednání mají větší a jiné menší smysl, a některé jsou zjevně nesmyslné a škodlivé. Ale tohle musí řešit celá společnost a každý její člen, nikoliv politici a političtí funkcionáři. Zvedat kulturní, myšlenkovou, mravní a duchovní úroveň společnosti je zvláště dnes neobyčejně naléhavý úkol. Není to však úkol jenom pro politiky ani hlavně pro politiky, ale úkol pro všechny a pro každého.<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=68 Dramatik, nebo politik?, 1991]</ref>

 

* Náš dnešní vztah k islámu do sebe musí zahrnout i to, že my sami máme vůči Arabům obrovské viny. Tak, jako se Američané provinili na Indiánech, i my jsme muslimy vlastně přivedli k tomu, že mezi nimi vznikají ty jejich dnešní deviace…<ref>Přednáška pro studenty, květen 2002</ref>

* Zdá se mi, že i my ve Střední a Východní Evropě musíme počítat s tím, že ve světě jsou společnosti, které od nás už dnes potřebují rozmanitou pomoc a které je ještě dál budou potřebovat. Když jsme viděli, jak se dnes politikové ukazují jako bezmocní před svými voliči, když jim mají říci něco o nezbytnosti dobře promyšlené pomoci pro převážný díl dnešního světa, nemají-li ztratit sympatie a politickou podporu, a když vidíme i v našich vlastních zemích, jak politikové většinou usilují o co nejrychlejší přiblížení a napodobení západních ekonomických struktur, musíme se tázat, nejdeme-li rychleji či pomaleji vstříc dalšímu, snad ještě horšímu, extrémně katastrofálnímu vývoji světové politiky a stavu světa.<ref>Přelom jako memento a výzva, 1993</ref>

* Například jsme teď byli v situaci, kdy mohla a stále ještě může vypuknout velká krize na Předním východě. Jsme stále v těžké ekologické krizi, nevíme, co z toho bude, jde tady o celé lidstvo. Pro mě jako pro filozofa je rozhodující, že tady je vyčpělé křesťanství, to znamená vyčpělá Evropa, která se sjednocuje, ale nemá žádnou ideu. Pro mě je ovšem důležité, aby svou ideu měla a já sám se chci vracet ke zdrojům a kořenům. Vidím ale, že se o tyto věci téměř nikdo nestará. Dokonce někteří najdou útěchu – velmi falešnou a slaboduchou – v tom, že náš hokejový celek vyhraje zlatou medaili. Co se to děje? Ptal jste se ovšem na ostrůvky naděje. Takovým ostrůvkem může být každý, kdo se nepoddá této absurdní upadlé formě reagování na svět a kdo chce trošku lépe poznat, co se to s námi se všemi děje. Nejen s naší zemí, ale s celou Evropou a celým světem. Ty ostrůvky, to jsou jednotlivci. Bude ovšem trvat delší dobu, než bude někdo schopen oslovit více lidí. Na většinu nedokážu ani pomyslet. Kdo oslovuje většinu, dělá to většinou podbízivým ideologickým způsobem.<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=275 Potřebujeme novináře, kteří začnou dělat věci jinak, 1998]</ref>

 

* Dnešní situace mezi vzdělanci je tristní. Razí se trend specializovaných odborníků - a tak máme odborníky na Kanta jako odborníky na kovaříky… Takoví odborničící odborníci jsou pohroma filosofie - ale mají zelenou. A bohužel vychovávají své nástupce v tomtéž duchu: nutí je pamatovat si spoustu nepotřebných údajů, cpát je do sebe po léta… Místo aby je naučili myslet.<ref>[Přednáška pro studenty, květen 2002]</ref>

* Univerzity jsou všeobecně považovány za vzdělávací ústavy, v nichž jsou – podobně jako na jiných vysokých školách – vychovávány nové generace odborníků. Souběžně s tímto chápáním univerzity docházelo k jejímu rozdělení a rozpadu nejen do různých fakult, ale do kateder a někdy dokonce k úzké specializaci i v rámci jednotlivých kateder (tak tomu je nejvíc na obrovských univerzitách, z nichž se staly fabriky na absolventy a na nichž se zhusta navzájem neznali ani učitelé téže fakulty, ba někdy ani všichni učitelé téže katedry). Univerzita tak přestala být vpravdě univerzitou a stala se spíše diverzitou či pluriverzitou. Samotní univerzitní profesoři nejčastěji považují ideu univerzity jako společenství učitelů a studentů, kteří jsou sjednoceni ve svém usilování o pravdivé poznání veškerenstva jakožto celku, za zastaralou a překonanou.<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=345 Svobodný duch a univerzita, 1989]</ref>

* ''Jací jsou dnešní studenti? Nic vás na nich nezaskočilo?'' To víte, že ano. Styky dnešní mládeže se pro mne odehrávají jakoby beze slova. Nedůvěra ve slovo je dnes celosvětová záležitost - slovo lže, může lhát a je třeba porozumět si bez něj. Projevuje se to mimo jiné tím, že mladí dnes neumějí číst, nikdo je tomu nenaučí a oni sami radši klábosí. Měl jsem na filosofické fakultě dvě vynikající studentky a úplně mne konsternovalo, že při zkoušce nebyly schopny inteligentně sdělit, co přečetly. Neobyčejně přesně ale dovedly reprodukovat, co slyšely. Nakonec to pomalu zvládly, ale co dělaly školy přede mnou?<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=108 Gentlemani nemívají většinu, 2002]</ref>

 

* Charta v dané situaci stojí a padá svou loajalitou k pravdě a svou solidaritou se všemi, kdo se přes osobní oběti dali do služeb pravdy. Konkrétně to znamená, že Charta plní svou funkci a své – po mém soudu veliké – poslání, pokud nepřestane ukazovat, jak se věci opravdu mají, a dokud nepřestane odhalovat všechny lži, poťouchlosti, nenávistnictví a pomstychtivost, hloupost a omezenost ve světle pravdy. (...) V zápase mezi holou mocí a násilím na jedné straně a mezi mocensky slabou, takřka bezbrannou pravdou na straně druhé vítězí vždy znovu pravda (i když je někdy zapotřebí na její vítězství trpělivě čekat).<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=892 Dopis příteli č. 14, 1977]</ref>

* [[Charta]] a chartisté budou ztraceni v ten okamžik, kdy jim půjde na prvním místě o vlastní morální kredit. Charta má smysl jen do té doby, dokud se nezačne starat o sebe a o svou pověst.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=|jméno2=|rok=2012|titul=Hledání české filosofie|vydavatel=Filosofia|místo=Praha|vydání=1|stránky=272|poznámka=|jazyk=čeština|isbn=978-80-7007-388-9}}</ref>

* Charta je ve svém vlastním oboru, na své rovině a ve svém podstatném smyslu nejen neporazitelná, ale je dokonce nenapadnutelná, aniž by ten, kdo ji věcně napadá, nemusel od počátku bojovat ztracený boj. Boj proti Chartě nemá nejmenší naději, protože Charta nestojí a nepadá s několika lidmi, ba ani se všemi, kdo ji podepsali. Charta, jednou se ústy určitého počtu lidí vyslovivši, už nikdy neupadne do zapomenutí a už nikdy nemůže být vzata zpět. Její pozice jsou neotřesitelné, protože se neopírají o žádnou materiální sílu, neopírají se o moc – ale opírají se o myšlenku, o ostré vidění věcí, opírají se o pravdu. Bojem proti Chartě se režim odhaluje ve své podstatě; boj proti Chartě je ve skutečnosti bojem proti pravdě a režim, který bojuje proti pravdě, bojuje proti ní leda lží a odhaluje sám sebe jako potřísněný touto lží, jako spočívající na lži.<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=1126 Myšlenkový deník 1978–6, § 34 (3), 30. 10. 1978]</ref>

 

* Velmi pochybná je především představa, že se dítě rodí jako člověk. Dokonce sama zoologie označuje člověka jako Homo sapiens; narozené dítě však má daleko k tomu, aby bylo „sapiens“, tj. moudré, rozumné, vědoucí. Člověk se vyznačuje schopností mluvit; dítě se rodí jako nemluvně. Člověk na rozdíl ode všech ostatních živočichů umí vyrábět; dítě se tomu musí velmi dlouho učit. Dítě se proto jako člověk nerodí, nýbrž člověkem se teprve postupně stává. Z toho ovšem nevyplývá, že bychom čerstvě narozené dítě nebo lidské embryo nemuseli považovat za člověka; změněný přístup k těmto otázkám nás totiž dovede k závěru, že člověk není to, co „jest“, nýbrž především to, co „bude“, čím se stane. Respekt k druhému člověku je převážně respektem k jeho budoucnosti.<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=341 Svět, v němž žijeme, 1978]</ref>

* Z dítěte se stane člověk pouze tehdy, jestliže je s ním jako s člověkem jednáno ještě dříve, než se jím opravdu stalo; z nemluvněte se stane mluvící člověk jenom tehdy, jestliže na ně někdo mluví, jestliže k němu promlouvá, tj. jestliže s ním jedná jako s mluvícím a promlouvání rozumějícím. Ale nestačí to podniknout kdykoliv, nýbrž je zapotřebí s tím začít hned v prvních dnech a měsících po narození. Existuje dokonce přesvědčivě doložená teorie, že člověk se vlastně rodí předčasně, tj. před koncem první poloviny svého embryonálního vývoje; v tom případě by to ukazovalo, že sociální kontakty musí lidské mládě navazovat velmi intenzivně již během svého embryonálního života, nemá-li dojít k vážným poruchám v jeho dalším vývoji (např. k deprivaci apod.).<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=341 Svět, v němž žijeme, 1978]</ref>

 

* Filosofie, resp. filosofové, kteří zůstávají příliš dlouho ve své myšlenkové laboratoři (které se ovšem nikdy nemohou nadlouho vyhýbat – ta je totiž tou snad nejdůležitější složkou filosofického „zázemí“), natož na svých akademických „židlích“ a „křeslech“, a pěstují jen filosofii katedrovou, akademickou, tj. nikoli filosofii tázavou a šťouravou, se proti pravé filosofii proviňují, a budoucí generace jejich viny (vlastně skutečné „hříchy“) nepochybně rozpoznají, zajisté opět jen za pomoci nových filosofů – pokud si ovšem aspoň lepší část budoucí společnosti zachová trochu respektu i vůči takovým příštím filosofům, jejichž poselství bude nejednou muset být i tvrdé a nepříjemné.<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=1492 Pravým polem filosofie není ani zázemí ani podzemí, 2011]</ref>

* Filosof si nemůže dovolit jinak myslet a jinak žít. Ale protože vyrostl a žije v určité společnosti, musí také tuto svou společnost, svou zemi a svou dobu vidět nanejvýš kriticky. A tu je třeba říci, že lepší filosofové u nás vždycky měli povědomí své povinnosti mluvit do veřejných věcí. S tím je však spojen pochopitelně další problém, neboť mluví-li filosof do veřejných věcí, pak nikdy nemá smysl, jestliže říká to, co ostatní chtějí slyšet – ať už jsou s daným stavem spokojeni, nebo nejsou. V takovém případě by totiž filosof byl zbytečný, neboť všichni si docela dobře vystačí bez něho, stačí si sami. Ale když říká něco jiného, než ti druzí chtějí slyšet, anebo když dokonce říká něco, co vůbec nechtějí slyšet, tak jsou z toho konflikty. Lidem, kteří chtějí sami rozhodovat o tom, co chtějí slyšet, stačí rétoři, sofisté a ideologové. Ti sami nabízejí své služby, nejčastěji za úplatu. Na „trhu myšlenek“ se proto vždycky uplatní spíše myšlenky líbivé, než kritické (a proto nelíbivé, neboť líbivá kritika je vždycky podezřelá tím, že svou jednostranností vyhovuje těm, kdo se jí z nějakých důvodů vyhnuli nebo kterým se vyhnula).<ref>[http://www.hejdanek.eu/digiarchiv.php?id_detail=107 GENetické myšlenky, 1994]</ref>