Vladimír Franz

Vladimír Franz (* 25. května 1959, Praha) je český hudební skladatel a výtvarník.

Vladimír Franz (2012)

Výroky

• Dvořák je pro mě anděl svatej. Nebylo většího génia, co touhle zemí šel. Ten kdyby vařil knedlíky, vyleze mu z toho muzika.
• Třeba já jsem si před dvaceti lety znepřátelil spoustu lidí a zkomplikoval si vlastní cestu, protože jsem se postavil za dílo malíře Andreje Bělocvětova. (...) Jeho paní dělala provozní v Dětském domě, kde jsem ve svém dělnickém období po dokončení právnické fakulty dělal uklízeče. Mně se to dílo nejdřív nelíbilo, ale po čase jsem pocítil potřebu ho zase vidět, a tak jsme byli pak v intenzivním kontaktu. Za normalizace žil téměř patnáct let pouze ve svém žižkovském bytě a vlastně nevycházel. Jeho dílo je velice tvrdým, někdy až zlým pohledem na svět. Přestože jsou mnohé jeho obrazy vysoce poetické, není to poetika smířlivá či sentimentální. Tím se zcela vymykal kontextu jistého intimismu českého výtvarného umění. Jeho solitérství mu znemožňovalo, aby se konfrontoval s historiky umění. I když jeho dílo není úplně blízké mému způsobu nazírání světa, bylo mi okamžitě jasné, že je na světové úrovni. Věděl to i Milan Knížák. Proto taky hned zkraje svého působení v Národní galerii obrazy Andreje Bělocvětova vystavil. Posléze se snažil nějaká díla dokoupit, ale vzbudilo to takovou nevůli v Radě NG, že i Milan Knížák musel couvnout.
• Každý by měl prodělat podobné období určité manifestačnosti, chtění – ten pocit, že někým jsem, někam patřím, na něco navazuju… Bohužel u skinheadů se vyjádření oné manifestačnosti většinou zploštilo na řev Jsem Čech! Přitom v historii měli zmatek. Přesto jsem věřil, že je možné, nějak je zkultivovat. Identifikovat ten dav s pozitivním cílem. Zajímalo mne, jestli by po absolvování určitého výchovného cyklu – sebeobrana, kázeň, morálka… byli s to své schopnosti nasměrovat kladně. Tím by mohli učinit zásadní obrat sami v sobě – a získat pocit plnosti…“ Svůj zájem o „problematiku městské mládeže“ vysvětluje, mimo jiné, zkušenostmi z pobytu na Novém Zélandu na sklonku 80. let: „Tam vznikla myšlenka výcviku českých skinů. Viděl jsem, jak to funguje. Třeba když má ženská noční službu v nemocnici, telefonem si najme dva kluky a oni ji doprovodí domů. Dotáhnout naše skiny k pozitivní činnosti mohlo nahradit jejich tradiční zamindrákovanost, planý pindání, poflakování po hospodách pocitem vnitřní plnosti. Třeba karatisti si dovedli najít místo v ochrance pana prezidenta a společnost je bere jako pozitivní faktor. (…) A mimochodem, není to zase tak dávno, co byla na jednom plese, jehož se pan prezident účastnil, svěřena pořadatelská služba právě skinům. Nedostala se tam ani noha bez lístku, dokonce tam nevpustili ani svého kolegu, který nebyl v kvádru. Škoda, že opačných zkušeností je víc.“ Pokud jde o zin Čech, Franz k jeho genezi uvádí: „Napadlo mě tedy ověřit si možnost kultivace na tak banální věci jako nějaká tiskovina. Totiž zejména skinheadi z venkova furt sténali, že nikdo o nikom neví, jestli má někdo na prodej bombra, kde hraje jaká kapela… Vypracoval jsem určité schéma, podle kterého mohli dělat. Kromě zmíněného servisu tam měly být články o historii hnutí, vlastní tvorba, názory… Prostě aby se trochu rozhejbali. Bohužel se toho kdosi zmocnil a vznikl nechutný pamflet. Z původního rozsahu čtrnácti patnácti stránek zbyl dvoustránkový rasistický letáček. Původní informativní a stmelující smysl byl absolutně popřený. Mělo se to jmenovat Krok, oni zvolili název Čech. Na titulní stránku ovšem použili mou fotku, čímž mě uvedli do přímé souvislosti s věcí, s níž jsem naprosto nesouhlasil. Oleje přilil Mladý svět neuvěřitelně diletantským článkem pana Vondráčka a své si přisadili i lidi kolem skupiny Orlík, protože oni si neobyčejně zakládali na tom, že jsou slušný – ovšem ve smyslu, že můžou ty mládenečky divočit písněmi typu ´Rozbij mu držku, dobij ho pěstí!´ a potom okamžitě poskytovat rozhovory, jak jsou mírumilovní a hodní… Tehdy jsem se úplně stáhnul, protože fašizující tendence mi připomínaly bolševismus v novém hávu. Nejsem žádným duchovním otcem české mutace skinheads – onoho hnutí rozhněvaných mladých učňů. Připadá mi to, jako by kolem jela kára s píchlou gumou, já půjčil lepidlo a někdo na mě svaloval zodpovědnost, že vůz opravili špatně…

Téma skinheads

• Chtěl jsem podchytit problémovou městskou mládež a naznačit jí cestu. Tehdy ještě nešlo o ultrapravicové smýšlení, a navíc ze své pedagogické práce v učilišti vím, že nad nikým – byť sebezanedbanějším – by se neměla a priori lámat hůl. Zatímco ostatní základali politické strany a zajímali se především o ekonomiku, já se snažil společnosti pomoci v oblasti otázek, o nichž jsem něco věděl. Místo toho, aby se problematická městská mládež jemně podchytila, společnost celý problém zbytečně skandalizovala a medializovala. Za dnešní stav ultrapravicové devalvace části mládeže si tedy společnost může sama. V roce 1990 se situace jevila růžově a my jsme byli idealisté. Domnívali jsem se, že vše proběhne jako ve foglarovce. Možná i prezident se domníval, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Počátkem devadesátých let jste se pokoušel osvětou působit na skiny, nakonec jste však skončil pod patronátem BIS. Jaká byla vaše tehdejší vize?
  — (odpověd na dotaz Reflexu z roku 2001: Počátkem devadesátých let jste se pokoušel osvětou působit na skiny, nakonec jste však skončil pod patronátem BIS. Jaká byla vaše tehdejší vize?)
• Byla to mediální mystifikace, která vyplynula z banální osobní animozity. Kdybych jenom trochu něco v tomto ohledu podnikal, tak publicita, která mi byla věnována, by mi už dávno zajistila minimálně místo prezidenta. Uškodilo mi to velmi. Minimálně už deset let ne.
  — (odpověd na dotaz z chatu serveru Tiscalli v únoru 2006: „Počátkem 90. let jste byl v některých médiích (Reflex) propírán coby extrémista, vůdce skinheadů, apod. Čím jste si to zasloužil – byla v tom jen pitomost redaktorů nebo nějaká osobní animozita? Jak moc Vám to uškodilo? Setkáte se ještě dnes s podobným náhledem na svoji osobu?“)
• Svého času, je to až úsměvné, že se objevují reminiscence na to, že já nějak souvisím s extrémismem, a nejen že to, co bylo již před dvaceti lety, ale i v dnešní době někdy nějaká vlaštovka jako by přiletěla z této doby. Jak známo, v polovině 80. let jsem se pohyboval v učňovském školství, kde, jak známo, člověk přichází do styku s problémovou městskou mládeží. Věděl jsem, že tito lidé nejsou pouze ztracená generace, jak bylo neustále líčeno, že mají svůj život, ale že jsou také v něčem bezradní. Proto jsem na sklonku 80. let se snažil najít nějaké řešení nebo zkusit nebo naznačit i státu jaké by bylo možné potenciální řešení, aby se energie těchto lidí nezvrhla do nějakých opravdu negativních konců. Bohužel, dřív, než k tomu došlo, bylo to celé ne medializováno, ale přímo skandalizováno, čili se z lékaře stal pacient. Je to stejné, jako kdyby profesor Pasteur, který hledal vakcínu proti vzteklině, byl najednou obviněn z toho, že vzteklinu rozšiřuje. Čili jsem vlastně přišel k takové nezasloužené, v uvozovkách, popularitě, o kterou jsem opravdu nestál. Znovu říkám, že extrémismus je výrazem nějaké společenské krize, zejména u slabších nátur, a takto by k němu mělo být přistupováno.“
  — (Video „Vladimír Franz: O korupci a extremismu“ z roku 2012 v rámci Franzovy předvolební kampaně na prezidenta republiky)
• V polovině 80. let, kdy jsem pracoval v nejrůznějších dělnických profesích, mě zajímala společnost. Měl jsem tu možnost zjistit, co je člověk, co je vůbec společnost, co jsou nejrůznější společenské vrstvy. A jelikož zastávám názor ze své tvorby, že na co si nesáhnu, o tom nic nevím, zajímalo mě to. Navíc, tam jsem zjistil, že lidé si na sebe vezmou bundu a jsou metalisti, pak si vezmou čelenku a jsou indiáni, a pak si načešou číro a jsou pankáči. Jakékoli tyto sociologické sondy stran společnosti nesouvisely s mým názorem nebo s mým názorovým světem, mě to zajímalo a byla to sociologická sonda. Také jsem, když byla amnestie, strávil týden mezi kriminálníky, tedy amnestovanými, na Hlavním nádraží, protože mě zajímalo, co je to za sociologickou strukturu, zajímal mě třeba běh non-stopu na Václavském náměstí, jak funguje organizace… nebo… jak funguje, jak je organizována noc pražskou galérkou, zajímaly mě nejrůznější sociologické jevy, do kterých by sociolog, který sedí v kanceláři, a čte jenom v knize a je vyděšen, že po ulicích kdokoli chodí… samozřejmě, člověk byl dobrodružný, takže mě zajímaly tyhlecty, jakoby, trošku jevy, které nejsou normální, ale normální lidi člověk může vidět v tramvaji.
  — (odpověď na dotaz časopisu Česká pozice z listopadu 2012: „Jak se zpětně díváte na vaši aktivitu v 80. letech?“)
• Zajímal mě dav v mé energii, dělal jsem si pozorování, ale vždy jsem si násilí ošklivil a chtěl jsem energii těch kluků napřít dobrým směrem, například aby vstoupili do policie.
  — (vyjádření ke své údajné skinheadské historii v rozhovoru pro Respekt z listopadu 2012)

Ve výrocích

• Počátek devadesátých let. Byli jsme oba [Franz a Doležal] mladí intelektuálové, neznalí života, vyrostlí v pražských středostavovských rodinách. Hodně večerů jsme v pražské kavárně Slavia prodiskutovali o subkulturách, o přínosu pankáčů pro společnost, rastamanů pro přírodu a o možnosti eliminovat negativní patologické jevy mezi subkulturami. A tak jsme si vybrali tu nejproblematičtější – skinheady (neonacisté jako takoví tehdy ještě neexistovali) – a rozhodli se, že je zreformujeme v pozitivní sociální jev. Koupili jsme si bombery a martensky, vyholili hlavy a rozhodli se, že skinheadům vysvětlíme, jak mají správně skinheadit. Vypracovali jsme koncept, podle kterého se měl skinheadských tlup ujmout stát, jmenovitě ministerstvo vnitra. Skinheadi měli být přijímáni do vnitrem řízených oddílů domobrany, kde by se naučili pořádku, správným stravovacím návykům, úctě k právu. Oba jsme s Láďou vyrostli v dětinském přesvědčení, že lidi lze měnit a že klíčovým určujícím faktorem je prostředí. Ani jednoho z nás tehdy nenapadlo – protože jsme neměli žádnou osobní zkušenost s nejnižšími vrstvami –, že většina skinů jsou nesocializovatelní sociopati a nejde s nimi dělat nic jiného než je pozavírat. Naše teorie byly ve Slavii velmi pěkné a přesvědčivé. Pak ale nastal ostrý kontakt s realitou. Vyrazili jsme do skinheadské hospody, že to jako klukům vysvětlíme, a dostali jsme přes držku. Pak jsme mezi ně šli ještě jednou. Se stejným rezultátem. Nakonec jsme mezi skiny zavedli štáb České televize, a to jsme dostali přes hubu i se štábem. Takže jsme se vrátili do Slavie, nějakou dobu ještě rozebírali naše sociálně- inženýrské teorie, ale mezi realskiny jsme už nešli. Takže závěrem: doktor Franz se skutečně pokoušel, dokonce spolu se mnou, stát ideovým vůdcem českých skinů a naučit je Dobru, ale nikdy se mu to nepovedlo. Aspiroval na ideologa proto, že chtěl skiny zklidnit a odproblematizovat. Neměl ani nejmenší sympatie k nacismu a neonacismu. Tečka.
  — Jiří X. Doležal

Externí odkazy

• Encyklopedický článek Vladimír Franz ve Wikipedii