Dílo:Zapomenuté světlo
Zapomenuté světlo je jedna z nejznámějších knih Jakuba Demla, ten ji vydal vlastním nákladem v roce 1934.
- Ich bin ganz und gar nicht verpflichtet für deine Gesundheit und für dein Wohlergehen zu sorgen (I. Mos. 4, 9).[1]
- Kdyby se mně všechny ženy celého světa vysraly na hlavu, odpustím jim tuto neslušnost pro jedinou ženu, která mne milovala, a mne, díky Bohu, milovalo více žen, ale nejvíce ze všech Pavla Kytlicová. Moje matka milovala mne jako dítě, neboť když umírala, byl jsem ještě dítětem, ale Pavla Kytlicová milovala mne už jako muže a ku podivu, milovala mne jako matka.[3]
- Pane Bohumile M. Ptáčku, nepřestávám držeti Vás ve svém bratrském objetí a Vy jednou, až přijdete k rozumu, budete proklínati hodinu, kdy jste mne začal milovat, ale nic si z toho nedělejte, také starozákonní Job ve svých bolestech a ve svém strašlivém zklamání v ženě a přátelích vykřikl: Pereat nox, in qua dictum est: Conceptus est homo! Je to kapitola 3. a verš rovněž 3. Proklatá noc, kdy se řeklo: Počala jsem člověka! Moje matka mne takto neproklela, já sám se takto neproklel, ale zrovna a doslova takto byl jsem proklet českým i německým národem.[4]
- Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout. Možná, že ani nezapomněli, ale ruka už neměla síly, aby to zbytečné světlo zhasla.[5]
- Není v co věřit, není v co doufat, není co milovat. My jsme obětovali všecko, nakonec i své srdce a nám se na ně vysrali. Ta hovna jsou ještě teplá, což je dobré v těchto hvězdnatých, studených nocích, člověk přece jen se zahřeje na něčem lidském.[6]
Reference editovat
Externí odkazy editovat
Encyklopedický článek Zapomenuté světlo ve Wikipedii
