Dílo:Zločin a trest

Zločin a trest (v ruštině Преступление и наказание) je vrcholný román ruského autora Fjodora Michajloviče Dostojevského z roku 1866.[1]

Výroky

editovat
  • Člověk si zvykne na všechno, lotr.
  • Mluvit nesmysly — to je jediné privilegium člověka, které jej odlišuje od ostatních živočichů.
  • „Jsi gentleman,“ říkali mu. „Neměls zabíjet lidi sekyrkou; tím se nemá gentleman zabývat.“
  • A i kdyby byla lichotka sebehrubší, přece se bere nejméně z poloviny vážně.
  • Pust mě, ale neopusť.
  • Kdo dva zajíce honí, žádného nechytí.
  • Jen žít, žít, žít! Žít jakkoli, ale žít...!
  • Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce. Opravdu veliké lidi, jak se mi zdá, v životě nezbytně provází veliký smutek.
  • Říká se přece: „Jsi nemocen, a proto je to, co se ti zjevuje, pouhý neexistující přelud.“ Ale v tom je přece pramálo logiky. Souhlasím, že přízraky se zjevují jen nemocným. Ale to přece dokazuje jen a jen to, že přízraky se mohou zjevovat výhradně nemocným, a nikoliv to, že jako takové neexistují.
  • Síly je třeba, bez síly ničeho nedokážeš a sílu získáš jedině silou.
  • Nám se věčnost stále jeví jako něco ohromného, ohromného! Ale pročpak vlastně ohromného? A co když najednou místo toho všeho, představte si, bude tam jen jedna komnatka, tak jako bývá na vesnici bouda na mytí, zakoptěná, ve všech koutech pavouci - nu a to je třebas celá ta věčnost...
  • Byť by byla lichotka sebeabsurdnější, přece se alespoň z poloviny bere vážně.

Reference

editovat
  1. Digitalizovaná vydání díla Zločin a trest v digitální knihovně Kramerius NK ČR.

Související

editovat

Externí odkazy

editovat