Dílo:Zločin a trest
Zločin a trest (v ruštině Преступление и наказание) je vrcholný román ruského autora Fjodora Michajloviče Dostojevského z roku 1866.[1]
Výroky
editovat- Člověk si zvykne na všechno, lotr.
- Mluvit nesmysly — to je jediné privilegium člověka, které jej odlišuje od ostatních živočichů.
- „Jsi gentleman,“ říkali mu. „Neměls zabíjet lidi sekyrkou; tím se nemá gentleman zabývat.“
- A i kdyby byla lichotka sebehrubší, přece se bere nejméně z poloviny vážně.
- Pust mě, ale neopusť.
- Kdo dva zajíce honí, žádného nechytí.
- Jen žít, žít, žít! Žít jakkoli, ale žít...!
- Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce. Opravdu veliké lidi, jak se mi zdá, v životě nezbytně provází veliký smutek.
- Říká se přece: „Jsi nemocen, a proto je to, co se ti zjevuje, pouhý neexistující přelud.“ Ale v tom je přece pramálo logiky. Souhlasím, že přízraky se zjevují jen nemocným. Ale to přece dokazuje jen a jen to, že přízraky se mohou zjevovat výhradně nemocným, a nikoliv to, že jako takové neexistují.
- Síly je třeba, bez síly ničeho nedokážeš a sílu získáš jedině silou.
- Nám se věčnost stále jeví jako něco ohromného, ohromného! Ale pročpak vlastně ohromného? A co když najednou místo toho všeho, představte si, bude tam jen jedna komnatka, tak jako bývá na vesnici bouda na mytí, zakoptěná, ve všech koutech pavouci - nu a to je třebas celá ta věčnost...
- Byť by byla lichotka sebeabsurdnější, přece se alespoň z poloviny bere vážně.
Reference
editovat- ↑ Digitalizovaná vydání díla Zločin a trest v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
Související
editovatExterní odkazy
editovat- Encyklopedický článek Zločin a trest ve Wikipedii