Karel Satoria

český římskokatolický duchovní

Karel Satoria (* 26. dubna 1953, Křižanov) je český římskokatolický kněz. Deset let žil v trapistickém klášteře ve Francii.

Karel Satoria

  • Bůh miluje nedočkavce, ty, co tlučou, bouchají, kopou do dveří, protože chtějí vidět Boha, protože věří, že on s umanutostí jemu vlastní chce to samé, a dokonce jako první.[1]
  • Řekne-li se milost, mám slyšet především: nečeká se od tebe nic, než že budeš chtít, že nastavíš kapsy, náruč, ústa, a já ti je naplním. Zdarma, a ne až uděláš, dosáhneš, až odstraníš. Nic takového. Chceš, chtěj to hodně a vytrvale a tady to máš.[1]
  • Odvaha, statečnost, tedy fortitudo, je kardinální ctnost charakteristická tím, že se nebojí ran.[2]
  • Sdělit, co povzbudivého či inspirativního jsem četl, slyšel, viděl, to je coby láska málo, míní Benedikt. Ať ten, koho miluješ, všechno, o co ses s ním chtěl podělit, dešifruje, odečítá z toho, co mu ukážeš, když tě potkává, vidí tě u krav, u stolu, jak se modlíš. Chceš-li udělat něco pro jeho dobro, způsob vír, který ho k němu bude strhávat.[2]
  • Mne oslovilo štěstí coby „optimální existence“. Vnímat a učinit z toho, co právě řeším, svůj vrcholový životní výkon. To nej... čeho jsem v dané situaci schopen... Štěstí má v lidském životě trvalé bydliště. Rezignovat na něj je hrdelní zločin.[2]
  • Mystika je umění vidět. Jde v ní o bojové umění nezbytné v utkání s profánnem.[1]
  • Mně ty naše kláštery připadají jako by jejich obyvatelé převzali roli běžce od Thermopyl, který doběhl, předal zprávu - a skonal... Jako by se současné kláštery smířily s tím, že jsou jen k tomu, aby dosvědčily svou holou existencí slavné časy své dávné historie, jenom předaly vzkaz svých prvních generací, že chtít vidět Boha hic et nunc, zde a nyní, není utopií.[1]
  • Je-li církev přesvědčena o potřebě a účinnosti modlitby, je třeba, aby rostla i v přesvědčení potřeby umožnit modlitbě její vrcholové výkony a aby tak dohlédla na svá specializovaná pracoviště (kontemplativní kláštery), ze kterých by nejen povzbuzení, ale také metodika modlitebního mistrovství měla být normálním výstupem. A nejen marmeláda, hořčice či sejry.[1]
  • Je moc dobré, když lidé, kterým se slouží, tedy věřící, mají klášterům, ale i všemu, co je v kategorii "církve sloužící", možnost a právo nahlédnout pod pokličku. Zda se tam vaří, co se vařit má. Vždyť se tam konec konců vaří pro ně.[1]
  • Jsem přesvědčen, že celibát kněží musí projít pečlivou a odvážnou revizí. Jsem také přesvědčen, že nikdy nedojde k jeho zrušení, ale objeví se jeho pravé místo a stane se výběrovou záležitostí.[1]
  • Za ateistu nepovažuji toho, kdo nemá problém s uznáním lásky jako své jediné konstruktivní síly. Kdo se jí začne zabývat, je jakožto ateista ztracen.[1]
  • Avšak může se stát, že mne přemíra štěstí zcela vykolejí, nebo mne naopak vyřadí rána blesku z čistého nebe. Protože neštěstí je družné, určitě mi v tu samou dobu ulítnou včely a naráz se na mne vysypou všichni kostlivci, co jich ve skříni je.[3]
  • Víš, co udělám, až budu papežem? Zruším ty tzv. generální audience. Možná ne úplně, ale určitě aspoň tu část, kdy papež jde kolem ohrádky, za kterou se tlačí šťastlivci číhající na ruku Velekněze, on ji většinou obětuje, nechávaje ji napospas dojatým věřícím, věnuje se dalším, usmívá se do jiných tváří, cosi kamsi šeptá a několik jich zatím už usiluje o to dotknout se papežovy pravice, či aspoň levice. Podle mne hrůza. Tomu s kým mluvíš, nota bene s kým si podáváš ruku, se dívej do očí, to je základní tvar úcty. Tak nějak jsem to doma slýchával. A taky vytáhni tu druhou z kapsy. Tedy kdybych to náhodou měl ve Vatikánu na povel, tak se při podobných příležitostech, právě pro zachování oboustranné úcty, nějakým spravedlivým způsobem vybere tak třicet lidí, pozvou se na kávu nebo na skleničku vína a papež ke každému přistoupí, host se mu představí, papež mu poděkuje za návštěvu, nechá pozdravovat u nich doma a přejde k dalšímu. A bude to setkání dvou lidí, kteří spolu stráví pár vteřin tak, jak má být, jeden s druhým a pro druhého.[1]
  • Je užitečné udělat si jedno rozlišení pojmů. Já jsem si pracovně pojmenoval modlení a modlitba. Modlení je můj podíl na celé akci, modlitba je již řekněme společné Dílo.[1]
  • Život je slovy těžko uchopitelný, ne ale nepochopitelný. Jako by už on upozorňoval: Hlavně od něj nechtěj méně, než chce dát. A co dát chce? To přesně nevím, ale jsem na stopě. Postupuji via negativa, mapuji, co dát nechce. O tom už jistou představu mám. Po letech už vím jistě, že jeho nabídka nekonečně převyšuje naši poptávku. Že - alespoň já - opravdu a na každém kroku žádám žalostně málo.[4]
  • Zdá se, že svoboda a touha být lidským táhnou za jeden provaz. Ona člověku brání nejen ztrácet glanc, být za paňácu, šaška, potažmo za blba, na kdejaký lep sednout, ale má čuch pro pevno pod nohama, pohlídá si, aby se nestavělo na písku. Svoboda je jistě nezadatelným právem, nezbytným lidským rozměrem, ale v neposlední řadě i dovedností. Musí se umět. Musí se jí učit, aby byla inteligentní, vynalézavá a odvážně schopná. A také aby měla výdrž. V tomto smyslu se svobodným člověk nestává jinak než učením.[5]

ReferenceEditovat

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 1,9 SATORIA, Karel; VÁCHA, Marek. Život je sacra zajímavej. Brno : Cesta, 2013. ISBN 978-80-7295-164-2.  
  2. 2,0 2,1 2,2 SATORIA, Karel. Povoláním člověk. Brno : Cesta, 2015. ISBN 978-80-7295-196-3.  
  3. Satoria, Karel: Povoláním člověk. Brno, 2015. Cit. dle Na každý den 2020. Kalich Praha 2019, s.106
  4. Satoria, Karel: Povoláním člověk. Brno, 2015. Cit. dle Na každý den 2020. Kalich Praha 2019, s.111
  5. Satoria, Karel: Povoláním člověk. Brno, 2015. Cit. dle Na každý den 2020. Kalich Praha 2019, s.128

Externí odkazyEditovat