Dílo:Život je sacra zajímavej
V knize Život je sacra zajímavej (2013) uvádí Karel Satoria čtenáře do kontemplativní modlitby a do mystiky; Marek Vácha knihu provází otázkami a nadhozenými tématy.[1]
Výroky editovat
- Bůh miluje nedočkavce, ty, co tlučou, bouchají, kopou do dveří, protože chtějí vidět Boha, protože věří, že on s umanutostí jemu vlastní chce to samé, a dokonce jako první.[2]
- Je-li církev přesvědčena o potřebě a účinnosti modlitby, je třeba, aby rostla i v přesvědčení potřeby umožnit modlitbě její vrcholové výkony a aby tak dohlédla na svá specializovaná pracoviště (kontemplativní kláštery), ze kterých by nejen povzbuzení, ale také metodika modlitebního mistrovství měla být normálním výstupem. A nejen marmeláda, hořčice či sejry.[2]
- Je moc dobré, když lidé, kterým se slouží, tedy věřící, mají klášterům, ale i všemu, co je v kategorii "církve sloužící", možnost a právo nahlédnout pod pokličku. Zda se tam vaří, co se vařit má. Vždyť se tam konec konců vaří pro ně.[2]
- Je užitečné udělat si jedno rozlišení pojmů. Já jsem si pracovně pojmenoval modlení a modlitba. Modlení je můj podíl na celé akci, modlitba je již řekněme společné Dílo.[2]
- Jsem přesvědčen, že celibát kněží musí projít pečlivou a odvážnou revizí. Jsem také přesvědčen, že nikdy nedojde k jeho zrušení, ale objeví se jeho pravé místo a stane se výběrovou záležitostí.[2]
- Mně ty naše kláštery připadají jako by jejich obyvatelé převzali roli běžce od Thermopyl, který doběhl, předal zprávu - a skonal... Jako by se současné kláštery smířily s tím, že jsou jen k tomu, aby dosvědčily svou holou existencí slavné časy své dávné historie, jenom předaly vzkaz svých prvních generací, že chtít vidět Boha hic et nunc, zde a nyní, není utopií.[2]
- Mystika je umění vidět. Jde v ní o bojové umění nezbytné v utkání s profánnem.[2]
- Řekne-li se milost, mám slyšet především: nečeká se od tebe nic, než že budeš chtít, že nastavíš kapsy, náruč, ústa, a já ti je naplním. Zdarma, a ne až uděláš, dosáhneš, až odstraníš. Nic takového. Chceš, chtěj to hodně a vytrvale a tady to máš.[2]
- Víš, co udělám, až budu papežem? Zruším ty tzv. generální audience. Možná ne úplně, ale určitě aspoň tu část, kdy papež jde kolem ohrádky, za kterou se tlačí šťastlivci číhající na ruku Velekněze, on ji většinou obětuje, nechávaje ji napospas dojatým věřícím, věnuje se dalším, usmívá se do jiných tváří, cosi kamsi šeptá a několik jich zatím už usiluje o to dotknout se papežovy pravice, či aspoň levice. Podle mne hrůza. Tomu s kým mluvíš, nota bene s kým si podáváš ruku, se dívej do očí, to je základní tvar úcty. Tak nějak jsem to doma slýchával. A taky vytáhni tu druhou z kapsy. Tedy kdybych to náhodou měl ve Vatikánu na povel, tak se při podobných příležitostech, právě pro zachování oboustranné úcty, nějakým spravedlivým způsobem vybere tak třicet lidí, pozvou se na kávu nebo na skleničku vína a papež ke každému přistoupí, host se mu představí, papež mu poděkuje za návštěvu, nechá pozdravovat u nich doma a přejde k dalšímu. A bude to setkání dvou lidí, kteří spolu stráví pár vteřin tak, jak má být, jeden s druhým a pro druhého.[1]
- Za ateistu nepovažuji toho, kdo nemá problém s uznáním lásky jako své jediné konstruktivní síly. Kdo se jí začne zabývat, je jakožto ateista ztracen.[2]
Reference editovat
- ↑ 1,0 1,1 VÁCHA, Marek; SATORIA, Karel. Život je sacra zajímavej. 1. vyd. Brno : Cesta, 2013. 129 s. ISBN 978-80-7295-164-2. S. 45–46.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 2,8 SATORIA, Karel; VÁCHA, Marek. Život je sacra zajímavej. Brno : Cesta, 2013. ISBN 978-80-7295-164-2.