Otevřít hlavní menu

Dílo:Sto roků samoty

Sto roků samoty (špaň. Cien años de soledad, 1. vydání 1967) je nejznámější román Gabriela Garcíi Márqueze. Vypráví o několika generacích rozvětvené rodiny Buendíů a osudech jihoamerické vesničky Macondo v průběhu století. V rodině Buendíů se neustále vyskytují podobné povahové rysy, především sklon k osamělosti a nedostatku citu.

  • Macondo v oněch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu, postavených na břehu řeky, jejíž průzračné vody se hnaly řečištěm plným ohlazených kamenů, bílých a obrovských jako předvěká vejce. Svět byl tak mladý, že řada věcí ještě neměla jméno, a kdo o nich chtěl hovořit, musel na ně ukázat prstem.
  • José Aracadio Buendía: Když nikdo nechce jít, půjdeme sami.
    Úrsula Buendíová: Nikam nepůjdeme. Zůstaneme tady, poněvadž tady se nám narodil syn.
    José Aracadio Buendía: Ještě nám tu nikdo neumřel. Nikde není člověk doma, dokud tam někoho nepochoval.
  • Nejlepší přítel je ten, co včera umřel.
  • Fernanda si přivezla krásný kalendáříček se zlatými klíčky, ve kterém jí její duchovní pastýřka fialovým inkoustem označila dny pohlavní zdrženlivosti. Po odečtení velikonočního týdne, nedělí, církevních svátků, prvních pátků v měsíci, dnů v ústraní, půstů a každoměsíčních zábran scvrkl se její rok na dvaačtyřicet dní, roztroušených ve změti fialových křížků.
  • Při hledání ztracených věcí jsou ustálené návyky jen na obtíž, a proto bývá tak těžké je najít.
  • Minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky, k někdejším jarům už se vrátit nelze a nejvytrvalejší láska je koneckonců něco pomíjivého.