Ladislav Hejdánek

Ladislav Hejdánek (10. května 1927, Praha – 28. dubna 2020, Praha) byl český filosof.

Ladislav Hejdánek

Výroky

O pravdě

• Často si připomínám slavnou řeč Petra Payna - Engliše v Bratislavě (před Zikmundem), když líčil, jak v minulosti vítězila Pravda: první velké vítězství Pravdy se konalo, když Kain zabil Abela. A největším vítězstvím Pravdy bylo, když byl Ježíš pověšen na kříž a tam zemřel. To, že Pravda vítězí, neznamená nutně, že vítězíme také my, když se k ní hlásíme. Ostatně nemusíme vždy vítězit, ani když se Pravda hlásí k nám.

O intelektuálech

• Někde v tomto světě, někde v tomto státě a v této společnosti se musí najít nezbytný počet lidí, kteří spolu uzavřeli spojenectví na život a na smrt ve službách pravdě, nikoliv ve službách státu či ve službách společnosti. Tito lidé slouží lidstvu právě tím a jenom tím, že žijí, pracují a myslí tak, aby se všechno (i oni sami) dostalo do světla pravdy. Ve světle pravdy se však skutečnost nevyjevuje jen taková, jaká jest (jak si to většina Evropanů dodnes myslí), nýbrž to, jak je dána, se zároveň objevuje v napětí s tím, jaká by měla být.
• Ze zkušenosti staletí a tisíciletí víme, že moc je něco, co se ukázalo jako nezbytné. Každá společnost potřebuje mocenské prostředky, nějaký mocenský aparát, který ji chrání a zároveň je nebezpečný. Každá moc má tendenci se emancipovat, postavit se proti společnosti, která vlastně tu moc vytvořila. A intelektuál je tu od toho, aby důsledně rozlišoval, kdy jde o moc, která slouží, a kdy o moc, která vládne a chce opanovat společnost. To však žádná moc nemá ráda – odtud vzniká napětí vůči intelektuálům a intelektuál na to musí nějak reagovat.
• Moc dneska vědou, pomocí vědy vládne. Dneska se žádná mocenská struktura bez vědy neobejde. Jednak se neobejde bez produktů vědy, ale ta lepší, vyšší se neobejde ani bez vědy samotné. To, že se věda nechává kupovat a dělá svou práci na objednávku, je dokladem jakési upadlosti intelektuálství do něčeho, co je pokleslé. Postmodernita začala de facto v modernitě, v té vědě, která přestala být posedlostí hledání pravdy a stala se výrobou toho, co si kdo objednal. A v tom smyslu intelektuál, který by byl podnikatelem a dodával by potřebnou intelektuální zbrojnici komukoliv, tak vlastně poklesá na úroveň „vědce“. Proto si myslím, že povědomí té povolanosti je strašlivě důležité, ale nelze se při tom pouze odvolávat na tradici, ale musíme analyzovat také to, co to ještě může znamenat dnes. Tedy intelektuál není ten, kdo má pravdu, ale ten, jemuž je pravda důležitější než jakákoli politika, jakákoli mocenská pozice, jakýkoli omezený zájem.

O svobodě a demokracii

• Potřebujeme státníky, kteří budou myslet alespoň ve staletích, a myslitele, kteří myslí v tisíciletích…
• Demokracii tady teď máme, ale nemáme demokraty. Dokud je nebudeme mít, žádné volby nám nepomůžou. Když volí blbci, volí blbě… Instituce nás nezachrání. Potřebujeme vychovat vědomí a sebevědomí. A politicky gramotné občany… V demokracii jsou si všichni občané rovni. A je to pravda, že všichni občané jsou si rovni? Jak zabudovat do demokracie, že lepší je víc než horší, když víme už od presokratiků, že v každé společnosti je většina horších? Jak chceme dosáhnout, aby ti horší volili ty lepší?
• Základ je vědět, co chcete - v tom malém, ne myslet hned na spásu všech. Připravit se na drobnou práci. A vyhledat si vůdce, kteří vás naučí myslet. Ne důvěřovat tomu, co si myslíte sami. Každá pravda začíná jako blud - a pravdou se stává teprve, když je kritizována…
• Potřebujeme genie. Charakteristický je ovšem fakt, že je nehledáme. Ti se mají hledat a připravovat na převzetí odpovědných míst ve společnosti. Jenomže tohle když někdo řekne, je štváč, buřič, elitář - a dál pracujeme na tom, aby všechno bylo otevřené pro ten průměr. Těch lidí, co jsou na draka, dnes máme moře…
• Pro mě ta politika nebyla. Filosof jde kupředu, když udělá krok zpátky; udělá krok a pokračuje tím, že couvá - musí se vrátit, aby viděl, co přesně udělal. Musí zkoumat každý krok ve všech souvislostech. Ale politik na tohle nemá čas, ten je jako parní lokomotiva. Musí být připraven, než jde do politiky, a pak už nesmí zkoumat. Politici jsou zapotřebí, ale filosofové jsou taky zapotřebí…
• Musíme si také odvyknout hledat původ ohrožení naší svobody jen venku, kolem sebe, v okolnostech, neboť původcem své vlastní nesvobodnosti můžeme být také my sami. Svobodný člověk musí umět být svobodný i sám od sebe a také od své „přirozenosti“, mluvíme tu o „sebeovládání“; v tom přece spočívá kultivovanost a kultura, kdo to nedokáže, tomu se jeho svoboda převrací ve svévoli. Svoboda je cosi jako vnitřní síla, nadvláda ducha nad danostmi a okolnostmi, tedy i nad vlastní „přirozeností“, vlastní „povahou“.
• Demokracie bude mít tím blíže k „pravému stavu obce“ a k pravdě, čím kultivovanější, tj. vzdělanější a vnímavější bude vztah k „tomu pravému“ a k pravdě u každého občana, tedy u každého z nás. Rozpoznání toho pravého nebo alespoň pravému bližšího od nepravého anebo pravému vzdálenějšího je sice úkolem každého občana a každého člena společnosti, ale zejména úkolem intelektuálů a výsostným posláním filosofů.
• Vždycky jsem byl přesvědčen, že politika by v životě všech nás měla mít přibližně tu roli, jakou má dopravní policie na křižovatkách a na silnicích: politika má usnadňovat a zpřehledňovat společenský provoz všeho druhu, ale nemá se moc plést do toho, kam kdo jede. Tím vůbec nechci říci, že každý si může jezdit, kam chce. Tak jako v životě jednotlivce, také v životě celých společností některé činy a některé typy jednání mají větší a jiné menší smysl, a některé jsou zjevně nesmyslné a škodlivé. Ale tohle musí řešit celá společnost a každý její člen, nikoliv politici a političtí funkcionáři. Zvedat kulturní, myšlenkovou, mravní a duchovní úroveň společnosti je zvláště dnes neobyčejně naléhavý úkol. Není to však úkol jenom pro politiky ani hlavně pro politiky, ale úkol pro všechny a pro každého.

O Evropě

• Náš dnešní vztah k islámu do sebe musí zahrnout i to, že my sami máme vůči Arabům obrovské viny. Tak, jako se Američané provinili na Indiánech, i my jsme muslimy vlastně přivedli k tomu, že mezi nimi vznikají ty jejich dnešní deviace…
• Zdá se mi, že i my ve Střední a Východní Evropě musíme počítat s tím, že ve světě jsou společnosti, které od nás už dnes potřebují rozmanitou pomoc a které je ještě dál budou potřebovat. Když jsme viděli, jak se dnes politikové ukazují jako bezmocní před svými voliči, když jim mají říci něco o nezbytnosti dobře promyšlené pomoci pro převážný díl dnešního světa, nemají-li ztratit sympatie a politickou podporu, a když vidíme i v našich vlastních zemích, jak politikové většinou usilují o co nejrychlejší přiblížení a napodobení západních ekonomických struktur, musíme se tázat, nejdeme-li rychleji či pomaleji vstříc dalšímu, snad ještě horšímu, extrémně katastrofálnímu vývoji světové politiky a stavu světa.
• Tak jako se ve starověku Středozemí jevilo jako celý svět, ale ukázalo se, že to je omyl, ukazuje se, že svět není jen Evropa a že dokonce má už Evropy a evropanské dominance dost, a že chce dále žít jinak a po svém, tedy ne-evropsky. Bohužel mnozí „Evropané“ akceptují toto vidění a moderní kulturní pluralitu přijímají jako „přirozenou“ různost, ne-li neslučitelnost, a ve výsledku jsou nakloněni jakési nivelizaci, která vše relativizuje a odmítá hodnotit, co je lepší a co horší. Kdyby toto vidění začalo převažovat, znamenalo by to opravdu konec Evropy a evropanství, protože by to znamenalo odumření toho nejhlubšího kořene všeho evropanství, naprostý rozpad toho základu, bez něhož by Evropa vskutku přestala být sama sebou. Tím základem Evropy a evropanství je vždy znovu se vracející otázka po tom, co je v dané situaci „tím pravým“, co je vskutku pravdivé, vskutku spravedlivé, vskutku tím, co „má být“ a co se „má stát“ a o čem se nehlasuje a nemůže hlasovat tak, že se jen zprůměruje vůle většiny a oktrojuje se všem.
• Máte za to, že Evropané způsobili na planetě větší de­vastaci než jiné civilizace? Pokud bychom to působení měli kvantifikovat, tak nejspíš ano, ale mimoevropské země to už dnes silně dohánějí. Ale Evropané mají odpovědnost i za to, co se děje mimo Evropu, protože vina je i tam, kde jsme něco zapomněli udělat anebo prostě neudělali, nejen tam, kde jsme sami něco zlého provedli. To je ostatně také jeden z dosud málo doceňovaných evropských morálních vynálezů. Souvisí to velmi hluboce s chápáním svobody: jsme skutečně svobodni jen tam, kde jsme ochotni na sebe vzít vinu i tam, kde jsme sami aktivně a osobně nic nezavinili. Kdo toho není schopen, nemůže být a ani není opravdu svoboden. Svoboda bez odpovědnosti přestává být svobodou a stává se libovůlí nebo svévolí. V tom smyslu jsme my, Evropané, odpovědní za to, že třeba v Africe dnes ozbrojené černé bandy terorizují a přímo masově likvidu­jí jiné kmeny, které považují za nepřátelské: ty zbraně, jichž používají, pocházejí od nás – už jako vynález a technický prostředek, většinou i jako výrobky.
• Například jsme teď byli v situaci, kdy mohla a stále ještě může vypuknout velká krize na Předním východě. Jsme stále v těžké ekologické krizi, nevíme, co z toho bude, jde tady o celé lidstvo. Pro mě jako pro filozofa je rozhodující, že tady je vyčpělé křesťanství, to znamená vyčpělá Evropa, která se sjednocuje, ale nemá žádnou ideu. Pro mě je ovšem důležité, aby svou ideu měla a já sám se chci vracet ke zdrojům a kořenům. Vidím ale, že se o tyto věci téměř nikdo nestará. Dokonce někteří najdou útěchu – velmi falešnou a slaboduchou – v tom, že náš hokejový celek vyhraje zlatou medaili. Co se to děje? Ptal jste se ovšem na ostrůvky naděje. Takovým ostrůvkem může být každý, kdo se nepoddá této absurdní upadlé formě reagování na svět a kdo chce trošku lépe poznat, co se to s námi se všemi děje. Nejen s naší zemí, ale s celou Evropou a celým světem. Ty ostrůvky, to jsou jednotlivci. Bude ovšem trvat delší dobu, než bude někdo schopen oslovit více lidí. Na většinu nedokážu ani pomyslet. Kdo oslovuje většinu, dělá to většinou podbízivým ideologickým způsobem.
• Mravní síla má v politice naději jen za předpokladu, že je schopna se prosadit také jen jako politická sila; mravní síla nemůže být náhražkou politické síly a moci. Špatná politika se nezlepší, bude-li provázena nejlepšími morálními úmysly a představami. Dokonce právě naopak: politika, která není mocensko-politicky dobrá a správná, si bude oněch dobrých morálních úmyslů užívat jako zástěrky buď své neschopnosti nebo dokonce své nelegitimnosti. Jsem zastáncem mravních zřetelů v politice, ale ne na místě zřetelů technicko-politických, nýbrž jako kritérií vyšší náročnosti (nikoliv tedy jiných nároků). Politická technika má sloužit mravním cílům, ale mravní cíle se v politice neobejdou bez řádné politické techniky. Mocensko-politická "technika" se tu má ve vztahu k "mravní síle" (a já bych raději mluvil o poslání, a nejenom mravním, ale právě také – jak řečeno – kulturním, myšlenkovém a duchovním po¬slání) asi tak, jako klavírní technika se má k přednesu a interpretaci hudebního díla. Interpretace nemůže nahradit techniku, ale sama technika nemůže diktovat, jakým způsobem má být skladba interpretována. Kdo neumí hrát dost dobře technicky na klavír, nemá šanci oslovit posluchače a eventuelně udat tón v hudebních sálech. Evropa, která nebude sjednocená a také silná ekonomicky, technicky, vědecky, a ovšem i vojensky, nemá šanci, že by mohla významněji ovlivnit světové události.

O univerzitě a vzdělání

• Dnešní situace mezi vzdělanci je tristní. Razí se trend specializovaných odborníků - a tak máme odborníky na Kanta jako odborníky na kovaříky… Takoví odborničící odborníci jsou pohroma filosofie - ale mají zelenou. A bohužel vychovávají své nástupce v tomtéž duchu: nutí je pamatovat si spoustu nepotřebných údajů, cpát je do sebe po léta… Místo aby je naučili myslet.
• Univerzity jsou všeobecně považovány za vzdělávací ústavy, v nichž jsou – podobně jako na jiných vysokých školách – vychovávány nové generace odborníků. Souběžně s tímto chápáním univerzity docházelo k jejímu rozdělení a rozpadu nejen do různých fakult, ale do kateder a někdy dokonce k úzké specializaci i v rámci jednotlivých kateder (tak tomu je nejvíc na obrovských univerzitách, z nichž se staly fabriky na absolventy a na nichž se zhusta navzájem neznali ani učitelé téže fakulty, ba někdy ani všichni učitelé téže katedry). Univerzita tak přestala být vpravdě univerzitou a stala se spíše diverzitou či pluriverzitou. Samotní univerzitní profesoři nejčastěji považují ideu univerzity jako společenství učitelů a studentů, kteří jsou sjednoceni ve svém usilování o pravdivé poznání veškerenstva jakožto celku, za zastaralou a překonanou.
• Jací jsou dnešní studenti? Nic vás na nich nezaskočilo? To víte, že ano. Styky dnešní mládeže se pro mne odehrávají jakoby beze slova. Nedůvěra ve slovo je dnes celosvětová záležitost - slovo lže, může lhát a je třeba porozumět si bez něj. Projevuje se to mimo jiné tím, že mladí dnes neumějí číst, nikdo je tomu nenaučí a oni sami radši klábosí. Měl jsem na filosofické fakultě dvě vynikající studentky a úplně mne konsternovalo, že při zkoušce nebyly schopny inteligentně sdělit, co přečetly. Neobyčejně přesně ale dovedly reprodukovat, co slyšely. Nakonec to pomalu zvládly, ale co dělaly školy přede mnou?

O Chartě 77

• Charta v dané situaci stojí a padá svou loajalitou k pravdě a svou solidaritou se všemi, kdo se přes osobní oběti dali do služeb pravdy. Konkrétně to znamená, že Charta plní svou funkci a své – po mém soudu veliké – poslání, pokud nepřestane ukazovat, jak se věci opravdu mají, a dokud nepřestane odhalovat všechny lži, poťouchlosti, nenávistnictví a pomstychtivost, hloupost a omezenost ve světle pravdy. (...) V zápase mezi holou mocí a násilím na jedné straně a mezi mocensky slabou, takřka bezbrannou pravdou na straně druhé vítězí vždy znovu pravda (i když je někdy zapotřebí na její vítězství trpělivě čekat).
• Charta a chartisté budou ztraceni v ten okamžik, kdy jim půjde na prvním místě o vlastní morální kredit. Charta má smysl jen do té doby, dokud se nezačne starat o sebe a o svou pověst.
• Smrt profesora Patočky však alespoň nakrátko všechny ohromila a ochromila. I když jsme snad všichni brali svůj podpis vážně, nenapadlo nás, že by to pro někoho mohla být otázka života a smrti.
• Růst svobody ovšem nemůže být ze zásadních důvodů organizačně zajišťován. Svoboda roste a mohutní jenom činy jednotlivců, kteří na sebe vezmou odpovědnost i riziko při uskutečňování, prosazování a obhajování něčeho, co lidskému životu může dávat smysl a v čem lidský život může být ve svých hlubinách zakotven.
• Charta je ve svém vlastním oboru, na své rovině a ve svém podstatném smyslu nejen neporazitelná, ale je dokonce nenapadnutelná, aniž by ten, kdo ji věcně napadá, nemusel od počátku bojovat ztracený boj. Boj proti Chartě nemá nejmenší naději, protože Charta nestojí a nepadá s několika lidmi, ba ani se všemi, kdo ji podepsali. Charta, jednou se ústy určitého počtu lidí vyslovivši, už nikdy neupadne do zapomenutí a už nikdy nemůže být vzata zpět. Její pozice jsou neotřesitelné, protože se neopírají o žádnou materiální sílu, neopírají se o moc – ale opírají se o myšlenku, o ostré vidění věcí, opírají se o pravdu. Bojem proti Chartě se režim odhaluje ve své podstatě; boj proti Chartě je ve skutečnosti bojem proti pravdě a režim, který bojuje proti pravdě, bojuje proti ní leda lží a odhaluje sám sebe jako potřísněný touto lží, jako spočívající na lži.

O člověku

• Velmi pochybná je především představa, že se dítě rodí jako člověk. Dokonce sama zoologie označuje člověka jako Homo sapiens; narozené dítě však má daleko k tomu, aby bylo „sapiens“, tj. moudré, rozumné, vědoucí. Člověk se vyznačuje schopností mluvit; dítě se rodí jako nemluvně. Člověk na rozdíl ode všech ostatních živočichů umí vyrábět; dítě se tomu musí velmi dlouho učit. Dítě se proto jako člověk nerodí, nýbrž člověkem se teprve postupně stává. Z toho ovšem nevyplývá, že bychom čerstvě narozené dítě nebo lidské embryo nemuseli považovat za člověka; změněný přístup k těmto otázkám nás totiž dovede k závěru, že člověk není to, co „jest“, nýbrž především to, co „bude“, čím se stane. Respekt k druhému člověku je převážně respektem k jeho budoucnosti.
• Z dítěte se stane člověk pouze tehdy, jestliže je s ním jako s člověkem jednáno ještě dříve, než se jím opravdu stalo; z nemluvněte se stane mluvící člověk jenom tehdy, jestliže na ně někdo mluví, jestliže k němu promlouvá, tj. jestliže s ním jedná jako s mluvícím a promlouvání rozumějícím. Ale nestačí to podniknout kdykoliv, nýbrž je zapotřebí s tím začít hned v prvních dnech a měsících po narození. Existuje dokonce přesvědčivě doložená teorie, že člověk se vlastně rodí předčasně, tj. před koncem první poloviny svého embryonálního vývoje; v tom případě by to ukazovalo, že sociální kontakty musí lidské mládě navazovat velmi intenzivně již během svého embryonálního života, nemá-li dojít k vážným poruchám v jeho dalším vývoji (např. k deprivaci apod.).

O filosofii a filosofech

• Filosofie, resp. filosofové, kteří zůstávají příliš dlouho ve své myšlenkové laboratoři (které se ovšem nikdy nemohou nadlouho vyhýbat – ta je totiž tou snad nejdůležitější složkou filosofického „zázemí“), natož na svých akademických „židlích“ a „křeslech“, a pěstují jen filosofii katedrovou, akademickou, tj. nikoli filosofii tázavou a šťouravou, se proti pravé filosofii proviňují, a budoucí generace jejich viny (vlastně skutečné „hříchy“) nepochybně rozpoznají, zajisté opět jen za pomoci nových filosofů – pokud si ovšem aspoň lepší část budoucí společnosti zachová trochu respektu i vůči takovým příštím filosofům, jejichž poselství bude nejednou muset být i tvrdé a nepříjemné.
• Filosof si nemůže dovolit jinak myslet a jinak žít. Ale protože vyrostl a žije v určité společnosti, musí také tuto svou společnost, svou zemi a svou dobu vidět nanejvýš kriticky. A tu je třeba říci, že lepší filosofové u nás vždycky měli povědomí své povinnosti mluvit do veřejných věcí. S tím je však spojen pochopitelně další problém, neboť mluví-li filosof do veřejných věcí, pak nikdy nemá smysl, jestliže říká to, co ostatní chtějí slyšet – ať už jsou s daným stavem spokojeni, nebo nejsou. V takovém případě by totiž filosof byl zbytečný, neboť všichni si docela dobře vystačí bez něho, stačí si sami. Ale když říká něco jiného, než ti druzí chtějí slyšet, anebo když dokonce říká něco, co vůbec nechtějí slyšet, tak jsou z toho konflikty. Lidem, kteří chtějí sami rozhodovat o tom, co chtějí slyšet, stačí rétoři, sofisté a ideologové. Ti sami nabízejí své služby, nejčastěji za úplatu. Na „trhu myšlenek“ se proto vždycky uplatní spíše myšlenky líbivé, než kritické (a proto nelíbivé, neboť líbivá kritika je vždycky podezřelá tím, že svou jednostranností vyhovuje těm, kdo se jí z nějakých důvodů vyhnuli nebo kterým se vyhnula).
• Rádl byl zejména v první republice postavou zcela mimořádnou, většinou kontroverzní, jen nemnohými chápanou a dodnes zdaleka nedoceněnou.^{[nedostupný zdroj!]}
• Právě o pravdě platí, že ji filosof nikdy nemá, že nad ní nevládne, nýbrž že se jí jen dává k dispozici a nechá pravdu vládnout nad sebou a pak se zasazuje za její vládu též ve světě. V tom smyslu také český myslitel Emanuel Rádl řekl, že nemáme my pravdu, ale pravda má nás. Ono dvojí úskalí, na němž filosofie troskotá a stává se nefilosofií, spočívá tedy v tom, že jsme buď přesvědčeni, že už pravdu máme, že jsme se jí zmocnili, anebo že o pravdu nedbáme a dokonce ji popíráme a považujeme za předsudek a iluzi.

Externí odkazy

• Encyklopedický článek Ladislav Hejdánek ve Wikipedii