Otevřít hlavní menu

Petr Placák

český spisovatel

Petr Placák (* 8. ledna 1964, Praha, Československo) je český spisovatel, textař, historik a publicista. V roce 1988 spolu s přáteli založil nezávislou iniciativu České děti.


  • Stupeň pokročilosti obecného kretenismu v této zemi nejlépe dokumentuje fakt, že podle průzkumů veřejného mínění věří v Boha 19 % občanů, zatímco v Ufony 50 %![1]
  • Marie Terezie nezavedla školní docházku kvůli tomu, aby lidé uvažovali svobodněji, ale aby mysleli jednotně, aby z nich byli dobří státní úředníci, vojáci atd.[2]
  • Nesnášel jsem komunistickou pracovní morálku a z kultu práce se mi dělalo zle. Idealisace práce byla součástí nacistického mýtu i mýtu komunistického a je také součástí mýtu kapitalistického. Všechny tři systémy si mohou společně s SS-Gruppenführerem Theodorem Eickem opakovat, že Arbeit macht frei, a je neuvěřitelné, kolik lidí jim na to dodnes skáče.[3]
  • Byl jsem namáčknutý na zadním sedadle mezi vyžraná policejní prasata a jen sem tam bylo slyšet tělesné pochody v dutinách fízlů, dobře napasených z estébácké kantýny. Úzký tělesný kontakt s nimi byl sám o sobě hororový zážitek a první část cesty, než jsem otupěl, jsem nebyl schopen vnímat nic jiného než intensivní představu bublajících agresivních tělních tekutin, zpracovávajících v policejních útrobách vyfasovaný proviant, a kroutících se policejních střev, s námahou postrkujících toxické zbytky po knedlo-zelo-vepřu k fízláckým konečníkům a řitím, plným beďarů a opruzenin z policejních židlí, jako kdyby vedle mě seděla popelářská auta, která likvidují směsný odpad.[4]
  • (o monarchistické iniciativě České děti) Veřejně jsme hlásali „předkoperníkovské tmářství“ a Československá socialistická republika, strana všeho pracujícího lidu, avantgarda pokroku, ani její kosmonaut Remek s tím nebyli schopni cokoli udělat.[5]

Řekli o němEditovat

  • Nebudu předstírat, že Petra Placáka neznám osobně, že ho dokonce nepovažuji za blízkého člověka. Zároveň vím, že ze všech mých přátel má pro mě nejvíce tajemství, obklopuje ho zvláštní slupka nepřístupnosti, jakési tvrdosti až záludné. Je to samozřejmě veselý člověk, jehož smích, často ďábelský, projasnil nejedno restaurační posezení, ale přitom je třeba dávat na Placáka stále pozor, neboť ve střehu je vždy hlavně on a neunikne mu jediná příležitost k sarkasmu a výsměchu. Placák nejraději komunikuje střetem, je to možná nejhádavější a nejnamyšlenější člověk, kterého znám. Nejsem si vůbec jistý, visel-li bych třeba na skalním převisu, zda by mi za hurónského chechotu ještě nešlápl na prsty, ale spíš nikoli, šlápl by mi sice na ně, ale proto, aby to zachraňování bylo dobrodružnější.[6]Jiří Peňás

ReferenceEditovat

  1. Petr Placák: Starcovy zápisky, Revolver Revue č. 30, prosinec 1995, Praha.
  2. Petr Placák: Fízl, Torst, Praha 2007, ISBN 978-80-7215-323-7, str. 17
  3. Petr Placák: Fízl, Torst, Praha 2007, ISBN 978-80-7215-323-7, str. 89
  4. Petr Placák: Fízl, Torst, Praha 2007, ISBN 978-80-7215-323-7, str. 252
  5. Petr Placák: Fízl, Torst, Praha 2007, ISBN 978-80-7215-323-7, str. 295
  6. PEŇÁS, Jiří. O knize Petra Placáka Fízl, ale hlavně o autorovi. Týden [online]. 2007-12-20. Dostupné online.

Externí odkazyEditovat