Dílo:Válka s mloky
Válka s mloky je světově proslulý satirický vědeckofantastický román, knižně vydaný v roce 1936, kterým Karel Čapek poukázal na nebezpečí rozmachu fašismu a reálnou hrozbu 2. světové války.
Výroky
editovat- Moře je veliké a oceán času nemá hranic; plivej do moře, člověče, a ono se nevzedme, spílej svému osudu, a nepohneš jím.[1]
- Bylo horké redakční léto, kdy se nic, ale zhola nic neděje, kdy se nedělá politika a kdy není ani žádná evropská situace; a přece i v tuto dobu čtenáři novin, ležící v agonii nudy na březích vod nebo v řídkém stínu stromů, zdemoralizovaní vedrem, přírodou, venkovským klidem a vůbec zdravým a prostým životem na dovolené, čekají s denně zklamávanou nadějí, že aspoň v těch novinách bude něco nového a osvěžujícího, nějaká vražda nebo válka nebo zemětřesení, zkrátka Něco; a když to tam není, tlukou novinami a roztrpčeně prohlašují, že v těch novinách nic, ale docela Nic není a že to vůbec nestojí za čtení a že už to nebudou odebírat.[2]
- Mučila mne pochybnost, máme-li (v přísně vědeckém smyslu) právo mluvit o svém (míním lidském) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy. Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život. Co mne se týče, byl bych ochoten v zájmu vědy rozbít brejle profesora Dubosqua nebo pouštět elektrické výboje do pleše profesora Dietena, načež bych uveřejnil článek o tom, jak na to reagovali. Abych řekl pravdu, dovedu si to živě představit. Méně živě si dovedu představit, co se při takových pokusech dálo v duši Andriase Scheuchzeri; ale mám za to, že je to nesmírně trpělivý a dobrácký tvor. Žádná z přednášejících kapacit totiž neřekla, že by se chudák Andrias Scheuchzeri někdy také rozzuřil.[3]
- Věda objevila Normálního Salamandra, který se jevil jako tvor celkem nudný a dosti omezený; jen noviny ještě občas vynašly Zázračného Mloka, který dovede z hlavy násobit pětimístná čísla, ale i to přestalo lidi bavit, zvláště když se ukázalo, že se tomu při náležitém výcviku může naučit i pouhý člověk. Lidé prostě počali považovat Mloky za stejnou samozřejmost, jako je počítací stroj nebo jiný automat; už v nich neviděli něco tajemného, co se vynořilo z neznámých hlubin bůhví proč a k čemu. Mimoto lidé nikdy nepovažují za tajemné, co jim slouží a prospívá, nýbrž jenom to, co jim škodí nebo je ohrožuje; a protože Mloci, jak se ukázalo, byli tvorové vysoce a mnohostranně užiteční, byli prostě přijímáni jako něco, co podstatně náleží do racionálního a běžného řádu věcí.[4]
- Žádné jiné zvíře nemá takovou vzdornost vůči jakémukoliv poranění jako právě Mlok. Po té stránce by mohl být prvotřídním, téměř nezničitelným zvířetem válečným; bohužel vadí tomu jeho mírumilovnost a přirozená bezbrannost.[5]
- Vůbec mezi psy a Mloky se vyvinulo trvalé, přímo smrtelné nepřátelství, které se nijak nezměnilo, naopak spíše zesílilo a prohloubilo zřízením ohrad mezi oběma. Ale to už tak bývá, a nejenom u psů.[6]
- Budiž v této volné souvislosti uvedeno, že zejména v americkém tisku se občas vyskytla zpráva o dívkách, které prý byly při koupeli znásilněny od Mloků. Proto se ve Spojených státech množily případy, kdy byli Mloci chytáni a lynčováni, hlavně upalováni na hranici. Marně učenci vystupovali proti tomuto lidovému zvyku, tvrdíce, že z důvodů anatomických je podobný zločin ze strany Salamandrů fyzicky vyloučen; mnoho dívek odpřisáhlo, že byly od Mloků obtěžovány, čímž byla věc pro každého řádného Američana jasná. Později bylo oblíbené upalování Mloků omezeno aspoň tím, že se smělo konat jenom v sobotu a pod dozorem hasičů.[7]
- Rozumí se, že se tento kulturní vzestup nedál ve všem všudy hladce a bez vnitřního odporu; víme sice neobyčejně málo o interních záležitostech Mloků, ale podle některých známek (například podle toho, že se našly mrtvoly Mloků s ukousanými nosy a hlavami) se zdá, že po delší dobu panoval pod hladinou mořskou vleklý a vášnivý ideový spor mezi staromloky a mladomloky. Mladomloci byli patrně pro pokrok bez výhrad a omezení a hlásali, že se má i pod vodou dohonit všechna pevninová vzdělanost se vším všudy, nevyjímajíc ani kopanou, flirt, fašismus a sexuální inverze; naproti tomu staromloci, jak se zdá, lpěli konzervativně na přírodním mloctví a nechtěli se vzdát starých dobrých zvířecích zvyklostí a instinktů; nepochybně odsuzovali horečné bažení po novotách a viděli v něm úpadkový zjev a zradu na zděděných mločích ideálech; zajisté žehrali také proti cizím vlivům, jimž slepě podléhá dnešní svedená mládež, a tázali se, je-li toto opičení po lidech důstojno hrdých a sebevědomých Mloků.[8]
- Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchů? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvědomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat.[9]
- „Myslíš, že by mohla být válka?“ starala se paní Povondrová. „To víš, já kvůli našemu Frantíkovi, aby do ní nemusel.“ „Válka?“ mínil otec Povondra. „Bude muset být světová válka, aby si státy mohly rozdělit moře. Ale my zůstaneme neutrální. Někdo přece musí zůstat neutrální, aby dodával zbraně a všecko těm druhým. Tak je to,“ rozhodl pan Povondra. „Ale tomu vy ženské nerozumíte.“[10]
- „Voláme k odpovědnosti,“ psal vášnivě ve svém listě poslanec Barthélemy, „ty, kdož vyzbrojili zvířata proti lidem; ty, kdo dali Mlokům do pracek pumy, aby jimi zabíjeli francouzské sedláky a hrající si nevinné děti; ty, kdo vydali mořským nestvůrám nejmodernější torpéda, aby jimi mohly potápět francouzské loďstvo, kdykoliv se jim zachce. Pravím, voláme je k odpovědnosti: nechť jsou žalováni z vraždy, nechť jsou pohnáni před válečný soud pro vlastizradu, nechť se vyšetří, kolik dostali od zbrojařů za to, že zásobují mořské kanálie zbraněmi proti civilizovanému lidstvu!“[11]
- Zatím noviny – podle své politické barvy – navrhovaly trestní, vyhlazovací, kolonizační nebo křížovou výpravu proti Mlokům, generální stávku, demisi vlády, zatčení mločích podnikatelů, zatčení komunistických vůdců a agitátorů a mnoho jiných takových záchranných opatření. S pověstmi o možném uzávěru břehů a přístavů se lidé počali horečně zásobit potravinami a ceny veškerého zboží stoupaly závratným tempem; v průmyslových městech vypukly protidrahotní bouře; burza byla na tři dny zavřena.[12]
- Noviny přinášely nejpoplašnější pověsti, ale kupodivu zůstávaly tentokrát ještě daleko za skutečností; nikdo ani netušil, že po několik kritických dnů stála Evropa a s ní celý svět na krok od válečné konflagrace. Teprve když po několika letech člen tehdejšího britského kabinetu sir Thomas Mulberry propadl ve volbách do parlamentu a následkem toho vydal své politické paměti, bylo možno se dočíst, co se tehdy vlastně dálo; ale v té době už to vlastně nikoho nezajímalo.[13]
- Nato se i německý tisk počal horlivě obírat baltským Mlokem. Zvláštní váha se kladla na to, že právě vlivem německého prostředí se tento Mlok vyvinul v odlišný a vyšší rasový typus, nesporně nadřaděný všem jiným Salamandrům. S opovržením se psalo o degenerovaných Mlocích mediteránních, zakrnělých tělesně i mravně, o divošských Mlocích tropických a vůbec o nízkých, barbarských a zvířecích Salamandrech jiných národů. Od Velemloka k německému Nadmloku, tak znělo okřídlené slovo té doby. Což nebyl prapůvod všech novodobých Mloků na půdě německé? Nestála jejich kolébka u Öhningen, kde německý učenec dr. Johannes Jakob Scheuchzer našel jejich nádhernou stopu už v miocénu? Není tudíž nejmenší pochybnosti, že původní Andrias Scheuchzeri se zrodil před geologickými věky na půdě germánské; rozptýlil-li se potom do jiných moří a pásem, doplatil na to svým vývojovým sestupem a degenerací; jakmile se však usadil opět na půdě své pravlasti, stává se znovu tím, čím byl původně: ušlechtilým nordickým Mlokem Scheuchzerovým, světlým, vzpřímeným a dlouholebým.[14]
- Dohrává se tragédie lidského rodu, začal Wolf Meynert. Ať nás nemate jeho horečná podnikavost a technický blahobyt; to je jen hektická červeň na tváři organismu už poznamenaného smrtí. Nikdy lidstvo neprocházelo tak vysokou životní konjunkturou jako dnes; ale najděte mi jednoho člověka, který by byl šťasten; ukažte mi třídu, která by byla spokojena, nebo národ, který by se necítil ohrožen ve svém bytí. Uprostřed všech darů civilizace, v krésovském bohatství duchovních i hmotných statků se nás všech víc a víc zmocňuje neodbytný pocit nejistoty, tísně a nepohodlí. A Wolf Meynert neúprosně analyzoval duševní stav dnešního světa, tuto směsici strachu a nenávisti, nedůvěry a megalomanie, cynismu a malomyslnosti: jedním slovem desperace, uzavřel Wolf Meynert krátce. Typické příznaky konce. Morální agonie.[15]
- Na celé člověčenstvo padá cosi jako mrazivý stín hrůzy. Co jiného je ta frenetická poživačnost, ta neúkojná žízeň po zábavě a rozkoši, to orgiastické rozpoutání, které se zmocnilo dnešních lidí? Nebylo podobného úpadku mravů od dob, kdy se na Římskou říši užuž sesouval vpád barbarů. To není jen ovoce nebývalého hmotného blahobytu, nýbrž zoufale přehlušovaná úzkost z rozvratu a zániku. Sem s poslední číší, než bude s námi konec![16]
- To nejhroznější je, že rozmnožili ten učenlivý, hlupácký a sufizantní typ civilizované mediokrity ve velkém, v milionech a miliardách stejných kusů; nebo ne, mýlím se: to nejhroznější je, že mají takový úspěch. Naučili se užívat strojů a čísel, a ukázalo se, že to stačí, aby se stali pány svého světa. Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé; tím z ní vypustili, co v ní bylo lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární stránku. A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu; buduje technické divy, renovuje naši starou planetu a nakonec počíná fascinovat samo lidstvo.[17]
- A tu se ozval unavený, chraptivý, rozhněvaný hlas: „Hallo, vy lidé! Hallo, vy lidé! Hallo, vy lidé! Myslíte, že se necháme vyhladovět? Nechte vašich hloupostí! Cokoliv, co děláte, se obrátí proti vám![18]
- „Ty tomu nerozumíš,“ sípal starý pán. „To přece je konec, víš? Konec světa. Teď přijde moře i sem, když jsou tady ti Mloci. To jsem já udělal; neměl jsem toho kapitána pustit dál – – Aby jednou lidi věděli, kdo tím vším byl vinen.“ „Nesmysl,“ ozval se syn drsně. „To si ani neberte do hlavy, tati. To udělali všichni lidé. To udělaly státy, to udělal kapitál – Všichni chtěli mít těch Mloků co nejvíc. Všichni na nich chtěli vydělat. My jsme jim taky posílali zbraně a kdeco – My všichni za to můžeme.“[19]
- „A není ti lidstva líto?“ Proboha, nech mne! Co mám dělat? Vždyť to chtěli lidé; všichni chtěli mít Mloky, chtěl je obchod, průmysl a technika, chtěli je státníci i vojenští páni – I mladý Povondra to říkal: my všichni za to můžeme. Prosím tě, jak by mně nebylo lidstva líto! Ale nejvíc mi ho bylo líto, když jsem viděl, jak se samo stůj co stůj hrne do té záhuby. Člověk by křičel, když se tak na to kouká. Řval by a zvedal obě ruce, jako by viděl vjíždět vlak na špatnou kolej. Teď už se to nedá zastavit. Mloci se budou množit dál, budou dál a dál drobit staré pevniny.[20]
- Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili? Tak tedy ani ty už nevěříš, že si sami pomohou? Tak vidíš, tak vidíš; nakonec byste chtěli zase spoléhat, že vás někdo nebo něco spasí! Něco ti řeknu: víš, kdo ještě teď, když už je pětina Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky? Víš, kdo horečně, dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa? Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze, víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu? „Vím. Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.“ Tak vidíš. Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco dělat; ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit.[21]
- Lidi jsou taky jeden rod, člověče. A vidíš, nevadí jim to; jeden rod, a oč o všechno bojují! Už ani ne o místo, kde by žili, ale o moc, o prestiž, o vliv, o slávu, o trhy a vím já oč ještě! Proč by i Salamandři nemohli mezi sebou bojovat třeba o prestiž?[22]
- A proč by měli mít jedni víc moci než druzí? Vždyť všichni jsou stejní, všichni jsou Mloci; všichni mají stejnou kostru, jsou stejně oškliví a stejně průměrní – Proč by se měli navzájem mordovat? Prosím tě, ve jménu čeho by spolu bojovali? „Jen je nech, ono se už něco najde. Koukej se, jedni bydlí na západním břehu a druzí na východním; budou se potírat třeba ve jménu Západu proti Východu. Tady máš evropské Salamandry a tam dole africké; to by v tom byl čert, aby nakonec ti jedni nechtěli být víc než ti druzí! Nu co, půjdou jim to dokázat ve jménu civilizace, expanze nebo já nevím čeho; vždycky se najdou nějaké ideové nebo politické důvody, pro něž Mloci jednoho břehu budou muset podřezat Mloky z druhého břehu. Salamandři jsou civilizovaní jako my, člověče; ti nebudou mít nouzi o mocenské, hospodářské, právní, kulturní nebo jaké argumenty.“ A mají zbraně. Nezapomeň, že jsou báječně vyzbrojeni. „Ano, mají habaděj zbraní. Tak vidíš. To by bylo, aby se nenaučili od lidí, jak se dělají dějiny!“[23]
- Lidé? Ah pravda, lidé. Nu, ti se začnou pomalu vracet z hor na břehy toho, co zůstane z pevnin; ale oceán bude ještě dlouho smrdět rozkladem Mloků. Pevniny zase pomalu porostou nánosem řek; moře krok za krokem ustoupí a všechno bude skoro jako dřív. Vznikne nová legenda o potopě světa, kterou seslal Bůh za hříchy lidí. Budou také zkazky o potopených mytických zemích, které prý byly kolébkou lidské kultury; bude se třeba bájit o jakési Anglii nebo Francii nebo Německu.[24]
- Kdyby jiný živočišný druh než člověk dosáhl toho stupně, kterému říkáme civilisace, co myslíte: dělal by stejné nesmysly jako lidstvo? Vedl by stejné války? Prodělával by stejné dějinné katastrofy? A jak bychom se dívali na imperialismus ještěrů, na nacionalismus termitů, na hospodářskou expansi racků nebo sleďů? Co bychom tomu říkali, kdyby jiný živočišný rod nežli člověk hlásal, že vzhledem k svému vzdělání a počtu má jen on právo na to, aby obsadil celý svět a panoval všemu životu?[25]
Reference
editovat- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha první, kapitola 1, str. 21
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha první, kapitola 2, str. 33
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha druhá, kapitola 2, str. 160
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha druhá, kapitola 2, str. 161
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha druhá, kapitola 2, str. 163
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha druhá, kapitola 2, str. 178
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha druhá, kapitola 2, str. 182
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha druhá, kapitola 2, str. 195
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha druhá, kapitola 2, str. 197
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha druhá, kapitola 3, str. 203
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 2, str. 216
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 2, str. 218
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 3, str. 221
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 4, str. 225
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 5, str. 231
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 6, str. 240
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 6, str. 241
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 8, str. 255
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 10, str. 275
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 11, str. 277
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 11, str. 278
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 11, str. 279
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 11, str. 280
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Kniha třetí, kapitola 11, str. 282
- ↑ ČAPEK, Karel. Válka s mloky. 14. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. 315 s. Karel Čapek o vzniku svého díla, str. 285
Související
editovatExterní odkazy
editovat- Encyklopedický článek Válka s Mloky ve Wikipedii
- Dílo Válka s mloky ve Wikizdrojích