Když přijde na umírání, chci vědět, jaké to je opravdu žít. When it comes to dying, I want to know what it is like to have really lived.[2] — Lou Whittaker
Už jako dítě jsem si kladl otázky o křehkostiexistence, o zlu spojeném s myšlenkou na umírání. Kolem třicítky se to uklidnilo, byl jsem klidnější. A pak se to vrátilo v plné síle, když jsem se stal otcem. Gamin, déjà, j’avais ce questionnement par rapport à la fragilité de l’existence, du mal avec cette idée de mourir. Cela s’est apaisé vers la trentaine, j’étais plus serein. Et puis c’est revenu en force quand je suis devenu père.[5] — Guillaume Canet