Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe celým světem. The hand that rocks the cradle is the hand that rules the world. — William Ross Wallace, refrén básně The Hand That Rocks the Cradle (1865)
Víš, co udělám, až budu papežem? Zruším ty tzv. generální audience. Možná ne úplně, ale určitě aspoň tu část, kdy papež jde kolem ohrádky, za kterou se tlačí šťastlivci číhající na ruku Velekněze, on ji většinou obětuje, nechávaje ji napospas dojatým věřícím, věnuje se dalším, usmívá se do jiných tváří, cosi kamsi šeptá a několik jich zatím už usiluje o to dotknout se papežovypravice, či aspoň levice. Podle mne hrůza. Tomu s kým mluvíš, nota bene s kým si podáváš ruku, se dívej do očí, to je základní tvarúcty. Tak nějak jsem to doma slýchával. A taky vytáhni tu druhou z kapsy. Tedy kdybych to náhodou měl ve Vatikánu na povel, tak se při podobných příležitostech, právě pro zachování oboustranné úcty, nějakým spravedlivým způsobem vybere tak třicet lidí, pozvou se na kávu nebo na skleničkuvína a papež ke každému přistoupí, host se mu představí, papež mu poděkuje za návštěvu, nechá pozdravovat u nich doma a přejde k dalšímu. A bude to setkání dvou lidí, kteří spolu stráví pár vteřin tak, jak má být, jeden s druhým a pro druhého.[1] — Život je sacra zajímavej
