Dílo:Kolíbka

Kolíbka (anglicky Cat's Cradle) je vědecko fantastický román Kurta Vonneguta z roku 1963.

Výroky

• Slova rázem přeskočila ze stránky do mé mysli a byla tam vřele přijata. Ta slova byla parafrází Ježíšova vybídnutí: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři.“
  Bokononova parafráze zněla takto:
  „Nedbejte císaře. Císař ani v nejmenším netuší, co se skutečně děje kolem.“
• "Kolíbka je jednou z nejštarších lidských her. Dokonce i Eskymáci ji znají."
  "Neříkejte."
  "Snad už nějakých sto tisíc let nebo ještě déle proplétají dospělí provázek mezi prsty, aby ho pak strkali před oči svým dětem."
  "Hmm."
  Newt zůstal schoulený v křesle. Roztáhl zmazané ruce, jako by mezi nimi vypínal kolíbku. "Není divu, když z toho děti cvokatí. Celá ta kolíbka je jen několik X mezi něčíma rukama a dětičky na všechna ta X civí a civí a civí…"
  "A?"
  "A žádnou kolíbku nikde nevidí."
• Lidi musí pořád o něčem mluvit, mají-li si udržet svoje hlasové fondy v pořádku pro případ, že by je někdy napadlo něco skutečně závažného.
• "Dospělost, alespoň jak já ji chápu," řekl mi,"znamená vědomí omezenosti vlastních možností."
  Nelišil se ve své definici dospělosti příliš od Bokonona. "Dospělost," říká nám Bokonon,"je hořké zklamání proti němuž neexistuje léku, pokud alespoň částečným lékem nemůže být zván smích."
• Na počátku stvořil bůh zemi a pak se na ni ve svém kosmickém osamění zamyšleně zahleděl. A bůh řekl: "Stvořmež z bláta živé tvory, ať to bláto uvidí, co jsme dokázali." A bůh stvořil všechny živoucí tvory, kteří se dnes pohybují po zemi, a jedním z nich byl člověk. Jedině bláto v podobě člověka mohlo mluvit. Když se bláto v podobě člověka posadilo, rozhlédlo a promluvilo, Bůh se k němu naklonil blíže. Člověk zamrkal. "Jaký má tohle všechno smysl?" zeptal se zdvořile. "Musí mít všechno nějaký smysl?" zeptal se Bůh. "Samo sebou," řekl člověk. "Pak tedy nechávám na tobě abys pro tohle všechno nějaký vymyslel," řekl Bůh. A odešel.

Související

• Kolíbka

Externí odkazy

• Encyklopedický článek Kolíbka ve Wikipedii