Dílo:Utopie

Utopie (Utopia, 1516) je latinsky psané dílo anglického humanisty 16. století, Thomase Mora.

VýrokyEditovat

  • A tak když v duchu přehlížím a převracím všechny ty státy, které dnes všude po světě vzkvétají, nepřipadá mi to – Bůh mi buď milostiv – jako nic jiného než jako spiknutí boháčů; jednajících o vlastních výhodách pod záminkou a jménem státu. Vynalézají a vymýšlejí si všechny způsoby a úskoky, aby jimi to, co sami nepoctivě nahrabali, především udrželi beze strachu před ztrátou, za druhé (v případě ztráty), aby to mohli přičiněním a prací všech chudáků co nejladněji získat zpět a mohli toho zneužívat. Jakmile se jednou boháči – jménem státu, to jest i jménem chudých – rozhodnou, že se takovéto úskoky mají zachovávat, ihned se z toho stávají zákony. A tak nejhorší lidé se svou nenasytnou žádostivostí rozdělili jenom mezi sebe vše to, co by bylo dobře postačilo pro všechny.[1]
    Therefore I must say that, as I hope for mercy, I can have no other notion of all the other governments that I see or know, than that they are a conspiracy of the rich, who, on pretence of managing the public, only pursue their private ends, and devise all the ways and arts they can find out; first, that they may, without danger, preserve all that they have so ill-acquired, and then, that they may engage the poor to toil and labour for them at as low rates as possible, and oppress them as much as they please; and if they can but prevail to get these contrivances established by the show of public authority, which is considered as the representative of the whole people, then they are accounted laws, yet these wicked men, after they have, by a most insatiable covetousness, divided that among themselves with which all the rest might have been well supplied.[2]
    — (závěr z díla Utopie)
  • Ale ze všech první a základní spor je o to, v čem, zda v jediném, či ve více věcech spočívá lidské štěstí. V tomto problému jsou, jak se zdá, více než je spravedlivo, nakloněni na stranu, která je stoupenkyní rozkoše, kterou vymezují buď celé lidské štěstí, nebo aspoň hlavní jeho část. Ba - a to budí ještě větší podiv - i od náboženství, které je vážné, přísné, takřka chmurné a stroze chladné, požadují, aby přispívalo k podpoře tohoto tak choulostivého názoru. Nikdy totiž nerokují o štěstí, aby s racionální filozofií nespojovali některé principy vzaté z náboženství, a soudí, že bez nich je rozum sám o soběkusý a nedostačující k vypátrání pravého štěstí. Ty principy jsou takovéto: duše lidská je nesmrtelná a dobrodiním božím zrozená ke štěstí; našim ctnostem a dobrým činům jsou po skončení vezdejšího života určeny odměny, mrzkostem tresty. Třebaže jsou tato tvrzení vzata z oboru náboženství, přece myslí Utopijští, že lze rozumovou cestou dospět k nutnosti uvěřit v ně a přiznat jejich platnost.[3]
  • Dokud je tu vlastnictví a dokud peníze budou mírou všeho, nemyslím si, že národ možná vést ať spravedlivě, nebo šťastně: ne spravedlivě, protože nejlepší věci dostávají nejhorší lidé; ani šťastně, protože vše se přerozděluje jen hrstce (a dokonce ani ta neni v každém ohledu šťastná), zatímco zbytek žije v absolutní bídě. ... cesta k veřejnému blahu je totiž prohlášení majetkové rovnosti. ... ať už jde o jakýkoliv velký národ, bohatství se vždy dělí jen mezi pár vyvolených, zatímco ostatním zůstává bída. Takže zde budou dvě vrstvy lidí, ti, kteří si zaslouží, aby se jejich osud změnil -to jsou ti zbyteční, zlomyslní a zlí ... a pak jsou tu ti, kteří slouží více veřejnosti než sobě, upřímní a dobří lidi.[4]
  • Konáním dobrých skutků si člověk pojistí štěstí, které přijde po smrti.[5][6]
    ...believing that by the good things that a man does he secures to himself that happiness that comes after death...
  • Lidská duše je nesmrtelná a dobrotivý Bůh ji stvořil tak, aby byla šťastná.[7]
    That the soul of man is immortal, and that God of His goodness has designed that it should be happy.
  • Luxus se rozmáhá zarovno s chudobou a utrpením.[8]
    Luxury likewise breaks in apace upon you to set forward your poverty and misery.[9]
  • Nikdo by se neměl vydat za štěstím tak dychtivě, aby omezoval ostatních.[10][11]
  • Ovšem nemyslí Utopijští, že v každé rozkoši spočívá štěstí, nýbrž jen v rozkoši dobré a počestné. K ní je totiž podle jejich přesvědčení jakožto k nejvyššímu dobru puzena naše přirozenost samou ctností, v které stoupenci opačného názoru shledávají výhradně podstatu štěstí. Utopijští totiž vymezují ctnost takto: žít podle přírody - k tomu nás totiž určil bůh -, ale jít za takovým vedením přírody, které vesměs ve vyhledávání a odmítání věcí poslouchá rozumu. Dále rozum podněcuje lidi ze všeho především k lásce a úctě vůči božské velebnosti, jíž vděčíme i za to, že jsme, i že můžeme být účastni štěstí; za druhé nás napomíná a povzbuzuje rozum, abychom vedli život, pokud lze, co nejméně strastný a co nejradostnější a abychom ve jménu společenství stejné přirozenosti dopomáhali všem ostatním k dosažení téhož cíle. Nikdy totiž nebyl nikdo tak chmurným a strohým nohsledem ctnosti a nenávistným odpůrcem rozkoše, aby ukládaje ti námahy, bdění a strádání, zároveň ti nepřikazoval ze všech sil zmirňovat bídu a škody druhých a aby ve jménu lidskosti nepokládal za hodné chvály, je-li člověk člověku záchranou a útěchou.[12][13]
  • Rozum podněcuje lidi ze všeho především k lásce a úctě vůči božské velebnosti, jíž vděčíme i za to, že jsme, i že můžeme být účastni štěstí.[14]
  • V Utopii má každý člověk právo na všechno, všichni vědí, že pokud veřejné sklady jsou plné, nikomu nebude chybět nic. Protože mezi nimi neexistuje nerovné rozdělování, tak nikdo není chudý, nikomu nic nechybí, a přestože nikdo nemá nic, jsou všichni bohatí. Vždyť co může člověka udělat bohatším, než vést klidný a radostný život bez úzkosti.[15]
    ...but in Utopia, where every man has a right to everything, they all know that if care is taken to keep the public stores full no private man can want anything; for among them there is no unequal distribution, so that no man is poor, none in necessity, and though no man has anything, yet they are all rich; for what can make a man so rich as to lead a serene and cheerful life, free from anxieties...
  • Vůbec jejich úřady netrápí občany zbytečnou prací proti jejich vůli, protože jejich státní zřízení především sleduje ten jediný cíl, aby se stlačením fyzické služebnosti, pokud to připouští veřejný zájem, všem občanům dostávalo co nejvíce času pro svobodné vzdělávání ducha. Neboť v něm spočívá podle jejich přesvědčení životní štěstí.[16]

Ve výrocíchEditovat

  • Považovat, jak je dnes poměrně běžné, Morův spis za předmarxistickou vizi společnosti, je nepochybně zavádějící. Původní titul, Vpravdě zlatá a veleprospěšná knížka..., nás odkazuje, byť parodicky, daleko spíše na soudobé knížky lidového čtení než na politické vulgáty 19. století. Ironie, přítomná už v titulu, je rozseta po celém textu – není nahodilé, že Utopie vznikla jako bezprostřední reakce na Erasmovu Chválu bláznovství. Nereálnost Hythlodaiovy výpovědi je systematicky stavěna do popředí, od prášilovského jména hlavního svědka až po místní názvosloví: hlavní město Nikdetínu se jmenuje Amaurotum, Neviditelné či Temné (Bohumil Ryba: Tmáň), protéká jím Anydrus, řeka bez vody, ostrovu vládne Ademus aneb Bezlidu, sousední zemi obývají Achorejci čili Bezzemci atd. Čímž ovšem etymologické hrátky zdaleka nekončí a ironie zhusta přechází do grotesky. Poslanci zvaní fylarchové jsou možná prostí ‚velitelé‘, ale možná také ‚ti, kteří mají rádi moc‘ – postoj v utopijské společnosti nemyslitelný. Syfograntové odkazují stejně dobře na ‚hlídače chlívů‘, resp. ‚prasečinců‘ jako na ‚pijáky hlubokých číší‘ či senilní starce. Za traniborem, jenž předsadá syfograntům, nalezneme ‚nenažrance‘. Utopijské hlavní město neslo zdá se původně název Mentirum, tedy Lhářov (spíše než B. Ryba: Smyšlenkov); utopijský ‚mentiranský senát‘ rovná se tedy sdružení lhářů.[17]

ReferenceEditovat

  1. MORE, Thomas: Utopie; PDF, str. 44
  2. MORE, Thomas (ed. Henry Morley): Utopia. 1901 Cassell & Company Edition, 1901. Online: Project Guttenberg, https://www.gutenberg.org/files/2130/2130-h/2130-h.htm
  3. MORE, Thomas: Utopie; PDF, str. 30
  4. Thomas More: Utopia. In: PERNÝ, Lukáš. Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020, s. 76
  5. Thomas More: Utopia. In: PERNÝ, Lukáš. Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020, s. 87
  6. Thomas More: Utopia. In: PERNÝ, Lukáš. Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020, s. 87
  7. Thomas More: Utopia. In: PERNÝ, Lukáš. Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020, s. 87
  8. Thomas More: Utopia. In: PERNÝ, Lukáš. Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020, s. 91
  9. MORE, Thomas (ed. Henry Morley): Utopia. 1901 Cassell & Company Edition, 1901. Online: Project Guttenberg, https://www.gutenberg.org/files/2130/2130-h/2130-h.htm
  10. Thomas More: Utopia. In: PERNÝ, Lukáš. Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020, s. 88
  11. Thomas More: Utopia. In: PERNÝ, Lukáš. Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020, s. 88
  12. MORE, Thomas: Utopie; PDF, str. 30
  13. MORE, Thomas: Utopie; PDF, str. 30
  14. MORE, Thomas: Utopie; PDF, str. 30
  15. Thomas More: Utopia. In: PERNÝ, Lukáš. Utopisti, vizionári sveta budúcnosti. Dejiny utópií a utopizmu. Martin : Matica slovenská, 2020, s. 81
  16. MORE, Thomas: Utopie; PDF, str. 26
  17. OUŘEDNÍK, Patrik. Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem, str. 56. Praha: Torst, 2010. ISBN 978-80-7215-395-4.

Externí odkazyEditovat