Gesto
pohyb části těla, zejména ruky, vyjadřující určité sdělení
Ve výrocích
editovat- Líbivé německé gesto otevření hranic syrským uprchlíkům udělalo šílenou paseku. Na pěší závod vysílených, bezprizorních a zmatených lidí k německým hranicím, honem než se zase volná cesta uzavře, byl zoufalý pohled. Ten nápad bych přirovnal k házení peněz do davu a údivu nad šlapanicí.[1]
— Michal Kašpárek - Tanec je všudypřítomný. I v nejsubtilnějších gestech, která jsou často výmluvnější než slova. Je dobré si uvědomit, že bohatý jazyk jako čestina má asi osm tisíc slov, ale lidský pohyb včetně gestikulace nemá hranic.[2]
— Jiří Kylián - Žel, nejsem poučený v hudbě, ale bez hudby žilo by se mi chudě. Musím ji mít, musím ji denně slyšet a neznám téměř přesycení. A Slovanské tance! Není dne, aby se některý z nich neozval. A slyšíme v nich jakoby všechnu bohatost hudebnosti zakletou v dědictví tohoto národa, všechnu zpěvnost lidu i jeho neodmyslitelnou vlohu k tanci. V Tancích jakoby ze všech jeho melodií jediným tvůrčím gestem vytryskl jásot této hudby.[3]
— Jaroslav Seifert
V dílech
editovat- Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečněkrát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jak Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem (das schwerste Gewicht).[4]
— Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí - Může se člověk bít s takovým protivníkem? Každé mé gesto, každé moje odmítnutí „přiznat se“ je vykládáno jako pokračování v boji proti straně, jako postoj zatvrzelého nepřítele. Je snadné bojovat proti nepříteli, jehož člověk zná. V boji proti třídnímu nepříteli nebo nacistickým okupantům je hrdinství přirozené. Ve svém mládí, ve Španělsku, v ilegalitě, před policií, ve vězeních a v koncentrácích jsem vždycky osvědčil odvahu. Avšak tady se nacházím z vůle strany. A byl to člen politického byra, který mi řekl: „Zničíme tě, ať se přiznáš nebo ne!“[5]
— Artur London, Doznání - Otevřel a udělal širokánský gesto jako nechte maličkých přijíti ke mně. Nebyl jsem proti němu zrovna maličkej, na vejšku jsme byli zhruba stejný, ale on měl o třicet, možná o čtyřicet kilo víc.[6]
— Jaroslav Velinský, Dívka s copem
Reference
editovat- ↑ Jak se odnaučit rasismu, Respekt, 18. 9. 2015
- ↑ Jiří Kylián: Lidský pohyb nemá hranic. divadelni-noviny.cz [online]. 2018 [cit. 2018-09-04]. Dostupné online.
- ↑ Řekli o Dvořákovi [cit. 2020-08-31]
- ↑ KUNDERA, Milan. Nesnesitelná lehkost bytí. 2. vyd. Brno : Atlantis, 2006. 344 s. ISBN 80-7108-281-3.
- ↑ ŠIŠKA, Miroslav. Artur London zůstal i po drastických zkušenostech komunistou. Novinky,cz [online]. 2018-02-18 [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. (česky)
- ↑ VELINSKÝ, Jaroslav. Dívka s copem. 1. vyd. Libouchec : Kapitán Kid, 2005. Kapitola 13.