Dílo:Nesnesitelná lehkost bytí
Nesnesitelná lehkost bytí je román Milana Kundery. Poprvé vyšel ve francouzském překladu v roce 1984, česky v nakladatelství '68 Publishers v Torontu roku 1985.[1]
Výroky
editovat- Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečněkrát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jak Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem (das schwerste Gewicht).
- Dříve než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.[2]
- Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti.
- Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná?
- Nejtěžší břemeno nás drtí, klesáme pod ním, tiskne nás k zemi. Ale v milostné poezii všech věků žena touží být zatížena břemenem mužského těla. Nejtěžší břemeno je tedy zároveň obrazem nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější.
- Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.
- Co si tedy máme zvolit? Tíhu, nebo lehkost?
- Nietzsche nám připomíná, že si tuto otázku kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů: světlo-tma; jemnost-hrubost; teplo-chlad; bytí-nebytí. Jeden pól protikladu byl pro něho pozitivní (světlo, teplo, jemnost, bytí), druhý negativní. Takové dělení na pozitivní a negativní pól nám může připadat dětinsky snadné. Až na jeden případ, říká Nietzsche: co je pozitivní, tíha nebo lehkost? Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha je negativní.
- Měl pravdu, či ne? To je otázka. Jisté je jen jedno: protiklad tíha-lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamnější ze všech protikladů.
- Láska je touha po ztracené půli nás samých.
- Nikdo to neví lépe než politikové. Když je nablízku fotografický aparát, hned utíkají k nejbližšímu dítěti, aby je zvedali do výše a líbali je na tvář. Kýč je estetickým ideálem všech politiků, všech politických stran a hnutí. Ve společnosti, kde existují vedle sebe různé politické směry a jejich vliv se tudíž vzájemně ruší či omezuje, můžeme ještě jakž takž uniknout inkvizici kýče; jednotlivec si může uchovat svou osobitost a umělec vytvořit neočekávaná díla. Tam však, kde jedno jediné politické hnutí má všechnu moc, octneme se rázem v říši totalitního kýče.
- Změní se něco na válce dvou afrických států ve čtrnáctém století, bude-li se nesčetněkrát opakovat ve věčném návratu? Změní: stane se z ní blok, který ční a trvá, a její blbost bude neodčinitelná.
- V říši totalitního kýče jsou odpovědi předem dány a vylučují jakoukoli otázku.[3]
Reference
editovat- ↑ KUNDERA, Milan. Nesnesitelná lehkost bytí. 2. vyd. Brno : Atlantis, 2006. 344 s. ISBN 80-7108-281-3.
- ↑ Nesnesitelná lehkost bytí, audioteka.com [cit. 2020-09-30]
- ↑ Šestý díl, kap. 11, s. 272
Související
editovatExterní odkazy
editovat- Encyklopedický článek Nesnesitelná lehkost bytí ve Wikipedii