Pýthagorovci říkali, že je prázdno a že z nekonečna vstupuje do světa jednak vzduch, jako by jej svět vdechoval, jednak prázdno oddělující věci, ježto je prázdno jakýmsi dělidlem a hranicí sousedních věcí. Je především u čísel, neboť prázdno ohraničuje jejich podstatu.[1] — 58 B9, Aristotelés, Met. 1080b18-20.
Je těžké najít nějakou moderní paralelu k pocitu hrůzy, jaká se zmocňovala člověka sedmnáctého století při pouhé myšlence, že vakuum by mohlo bez vynaložení zvláštního úsilí existovat a udržovat se; dobrou analogií by snad byl materialista, který by byl nucen uznat, že posmrtný život existuje.[3] — Alban Krailsheimer
Kdyby tu nebylo vakua se svou vlastní separátní existencí, „jsoucí“ by se nemohlo pohybovat – a také by nemohlo být žádné „mnohé“, protože by nebylo nic, co by udržovalo věci odděleny.[4] — Leukippos z Milétu
Pro Aristotela, který se zabýval klasifikováním, pořádáním a analyzováním světa na jeho neredukovatelné a nejzazší kategorie, objekty, příčiny a atributy, se představa neklasifikovatelné prázdnoty, všech vlastností zbavené díry v přirozené stavbě bytí, izolované od příčiny a následku a odloučené od všeho, co je přístupné smyslům, musela jevit jako nebezpečná choroba, bohaprázdné šílenství, které nechává člověka napospas nevykořenitelnému horroru vacui.[5] — Brian Rotman
Encyklopedický článek Prázdnota ve Wikipedii