1984 (v originále Nineteen Eighty–Four) je antiutopický (dystopický) román, který napsal anglický spisovatel George Orwell v roce 1949.[1]

Citace editovat

Výroky editovat

  • Válka je mír
    Svoboda je otroctví
    Nevědomost je síla
  • Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Jestliže toto je dáno, všechno ostatní z toho vyplyne.[2]
    Freedom is the freedom to say that two plus two make four. If that is granted, all else follows.
  • Cílem moci je moc.
  • Následky každého činu jsou obsaženy v činu samotném.
  • Kdo řídí minulost řídí i budoucnost. Kdo řídí současnost řídí minulost.
  • Velký bratr tě sleduje.
  • Chápu JAK; nechápu PROČ.
  • Zemřít, a přitom je nenávidět, to je svoboda.
  • Dokud nebudou uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými. (Winston o proletariátu)
  • Prvotním cílem moderní války je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň. (z Knihy)
  • Kdyby bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si, dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji. Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti.(z Knihy)
  • Pro budoucnost anebo pro minulost, pro dobu, kdy myšlení bude svobodné, kdy se lidé budou lišit jeden od druhého a nebudou žít v samotě, pro dobu, kdy bude existovat pravda a kde věci, které se stanou, nebudou se moci odestát. Z věku uniformity, z věku osamocení, z věku Velkého bratra, z věku doublethinku – zdravím Vás!
  • Ideozločin nepřináší smrt: ideozločin JE smrt.
  • Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.
  • Napadlo ho, jak je zvláštní, že může stvořit mrtvé lidi, ale živé ne. Soudruh Ogilvy, který v přítomnosti nikdy neexistoval, existoval nyní v minulosti a až se jednou zapomene na samotný akt podvrhu, bude existovat právě tak autenticky a na základě stejných důkazů jako Karel Veliký nebo Julius Caesar.
  • Nejúděsnější na tom všem není, že člověka mohou zabít za to, že smýšlí jinak, ale to, že by mohli mít pravdu.
  • V kritických chvílích člověk nebojuje s vnějším nepřítelem, ale vždycky s vlastním tělem.
  • Nešlo jen o to, že pohlavní pud navozuje svůj vlastní svět mimo kontrolu Strany, který je proto třeba zničit, pokud je to možné. Důležitější je, že sexuální strádání vede k žádoucí hysteriii, kterou lze transformovat ve válečnou horečku a uctívání vůdce.
  • Uvědomuješ si, že se vlastně ruší minulost, počínaje včerejškem?
  • Nebyli oddaní nějaké straně, zemi anebo myšlence, byli oddaní jen sami sobě.
  • Jestli cítíš, že zůstat lidský stojí za to, i když to nemůže mít vůbec žádný konkrétní výsledek, tak jsi je porazil.
  • Nemohou změnit cítění člověka; člověk sám se totiž nemůže změnit, i kdyby chtěl.
  • Napadlo ho, že život tohohle člověka je jedno velké divadlo a že z pudu sebezáchovy si nemůže dovolit vypadnout ani na chvíli z role.
  • Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. … Cíle těchto tří skupin jsou naprosto neslučitelné.
  • „Nemyslíš si, že mě zastřelí, že ne, kamaráde? Přece člověka nezastřelí, když vlastně nic neudělal – jenom za myšlenky, kterým se nemůže ubránit? Já vím, že člověka spravedlivě vyslechnou. Ach, v tomhle já jim důvěřuju! Přece mají o mně záznamy, ne? Ty přece víš, jaký jsem byl. Vlastně ne špatný chlap. Ne moc chytrý, samozřejmě, ale snaživý. Já se přece snažil udělat pro Stranu všechno, no ne? Vyváznu z toho s pěti lety, nemyslíš? Anebo možná s deseti? Chlap jako já by mohl být v pracovním táboře docela užitečný. Přece by mě nezastřelili jen za to, že jsem jednou vyjel z kolejí?“
  • „Soudruhu! Pane důstojníku!“ křičel. „Tam mě nesmíte dát! Copak jsem vám neřekl všechno? Co ještě chcete vědět? Neexistuje nic, co bych nepřiznal, nic! Jen mi řekněte, co to je, a já to hned přiznám. Napište to a já to podepíšu – cokoli! Jen ne místnost 101!“
  • Přiznal se, že zavraždil svou ženu, i když věděl, a jeho vyšetřovatelé to také museli vědět, že jeho žena ještě žije.
  • Proměnil se v ústa, která mluvila, ruku, jež podpisovala, co se od něj žádalo. Jeho jediný zájem bylo zjistit, co po něm chtějí, a rychle to vyklopit, než týrání začne nanovo.
  • Pomyšlení na Julii bylo horší. Možná je jí právě v této chvíli ještě hůř než jemu a křičí bolestí. Kdybych mohl zachránit Julii tím, že by se moje utrpení zdvojnásobilo, udělal bych to? Ano, udělal. Ale to bylo pouze rozumové rozhodnutí, protože věděl, že by to udělat měl. Ale necítil to.
  • A nadevšechno si přál, aby měli nějaké místo, kde by mohli být sami, bez pocitu, že se musí milovat pokaždé, když se sejdou.
  • Nejhorší nepřítel člověka je jeho vlastní nervový systém.
  • Bohatství a privilegia se obhajují nejsnáze, když jsou společným vlastnictvím.
  • Hrůza leží kdesi v budoucnosti tak jistě, jako číslice 99 přechází v 100. Člověk se jí nemůže vyhnout, ale mohl by jí třeba odsunout. A přesto vždy znova a znova vědomě a svévolně ten interval zkracuje.
  • Možná že člověk ani tolik nepotřebuje, aby ho někdo miloval, ale aby mu rozuměl.
  • Je pravda a je nepravda a když se člověk drží pravdy, třeba proti celému světu, není šílený.
  • „Válka je způsob, jak rozbít na kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci.“
  • „Kdyby bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si, dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji. Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti.“
  • „[…] Všechny záznamy byly zničeny nebo zfalšovány, všechny knihy byly přepsány, každý obraz přemalován, každá socha, ulice, budova přejmenovány, každé datum změněno. A tenhle proces pokračuje den za dnem, minutu za minutou. Dějiny se zastavily. Neexistuje nic kromě nekonečné přítomnosti, v níž má Strana vždycky pravdu. […]“[3]
    Every record has been destroyed or falsified, every book has been rewritten, every picture has been repainted, every statue and street and building has been renamed, every date has been altered. And that process is continuing day by day and minute by minute. History has stopped. Nothing exists except an endless present in which the Party is always right.
  • hlediska těch dole žádná historická změna neznamenala o mnoho víc než změnu jména jejich pánů.[4]
  • Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.[5]
  • Mezi cudností a politickou ortodoxií je přímá a těsná spojitost. Jak jinak se dá udržet ve správné poloze strach, nenávist a šílená lehkověrnost, které Strana potřebuje u svých členů, než tím, že potlačí nějaký mocný pud a použije ho jako hnací síly? Sexuální pud je pro Stranu nebezpečný, a tak ho Strana obrátila ve svůj prospěch. Stejný trik provedla s rodičovským instinktem. Rodina se totiž nedá zrušit a oni vlastně lidi povzbuzují, aby měli své děti rádi skoro starodávným způsobem. Na druhé straně jsou však děti systematicky popuzovány proti rodičům a vedeny k tomu, aby je špehovaly a podávaly zprávy o jejich úchylkách. Rodina se tak vlastně stala jakousi prodlouženou rukou Ideopolicie. Nástrojem, jehož prostřednictvím je člověk ve dne v noci obklopen informátory, kteří ho důvěrně znají. [6]

Dialogy editovat

  • „Kdo tě udal?“ zeptal se Winston.
    „Moje dcerka,“ řekl Parsons s jakousi žalostnou pýchou. „Poslouchala klíčovou dírkou. Slyšela, co jsem říkal, a hned na druhý den si to štrádovala k patrole. Na takovýho sedmiletýho prcka je to výkon, co? Vůbec jí to nemám za zlý. Fakticky jsem na ni pyšný. Každopádně to dokazuje, že jsem ji vychovával ve správném duchu.“
    'Who denounced you?' said Winston.
    'It was my little daughter,' said Parsons with a sort of doleful pride. 'She listened at the keyhole. Heard what I was saying, and nipped off to the patrols the very next day. Pretty smart for a nipper of seven, eh? I don't bear her any grudge for it. In fact I'm proud of her. It shows I brought her up in the right spirit, anyway.' [7]
  • „Existuje Velký bratr?“
    – „Samozřejmě, že existuje. Strana existuje. Velký bratr je ztělesněním Strany.“
    „Existuje stejně jako já?“
    – „Ty neexistuješ.“
  • „Nenávidím čistotu, nenávidím dobrotu! Nechci, aby vůbec existovala nějaká ctnost. Chci, aby byl každý zkažený až do morku kostí.“
    „Tak to jsi teda našel tu pravou. Já jsem zkažená do morku kostí.“
    „Děláš to ráda? Nemyslím prostě jen se mnou, myslím tu věc jako takovou.“
    „Miluju to.“
    To bylo víc, než doufal. Ne pouze láska k jedné osobě, ale živočišný pud, jednoduchá, nezměrná touha; to je síla, která roztrhá Stranu na kusy.
  • „Jste ochotní obětovat svoje životy?“
    „Ano.“
    „Jste ochotní vraždit?“
    „Ano.“
    „Páchat sabotážní činy, které mohou způsobit smrt stovek nevinných lidí?“
    „Ano.“
    „Zradit svou vlast cizí mocnosti?“
    „Ano.“
    „Jste ochotní podvádět, falšovat, vydírat, kazit děti, distribuovat návykové drogy, podporovat prostituci, rozšiřovat venerické nemoci – dělat cokoli, co by mohlo demoralizovat Stranu a oslabit její moc?“
    „Ano.“
    „Kdyby například sloužilo našim zájmům vychrstnout dítěti do tváře kyselinu sírovou – jste ochotní to udělat?“
    „Ano.“
    „Jste ochotní zříci se své totožnosti a žít do konče života jako číšnice nebo přístavní dělník“
    „Ano.“
    „Jste ochotní spáchat sebevraždu, když vám to nařídíme“
    „Ano.“
    „Jste ochotní, vy dva, se od sebe oddělit a nikdy už jeden druhého nespatřit“
    „NE!“ vpadla Julie.
  • „Pověz mi,“ zeptal se (Winston), „jak brzy mě zastřelí?“
    – „Může to trvat dlouho,“ odvětil O'Brien. „Jsi těžký případ. Ale nevzdávej se naděje. Každý se dřív nebo později vyléčí. Nakonec tě zastřelíme.“

Reference editovat

  1. ORWELL, George. 1984. Překlad Eva Šimečková. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1991. 268 s. ISBN 0-206-0256-9.  
  2. První část, kap. 7.
  3. Druhá část, kap. 5.
  4. Druhá část, kap. 9.
  5. Třetí část, kap. 6.
  6. Druhá část, kap. 3.
  7. 1984, str. 152 [cit. 2022-04-24]

Externí odkazy editovat