Dílo:Půlkacíř
Kniha Půlkacíř (rozhovor Miloše Čermáka s Karlem Krylem) byla poprvé vydána v roce 1993.[1]
Výroky editovat
- ... mojí generaci pomohla bolševická ideologie, protože jsme se naučili číst i psát mezi řádky.[2]
- A taky jsem zjistil, že jazyk může být strašlivá zbraň. Jazykem lze zabít mnohem spolehlivěji než čímkoliv jiným – ale musí se to umět. Takoví lidé se buď likvidují nebo přeplácejí: Ferdinanda Peroutku to stálo nejdřív Buchenwald, v únoru emigraci a kdyby neodešel, tak by ho to stálo život.[2]
- […] A předem upozorňuji, že budu mluvit pouze o pocitech a náladách. Netrvám na tom, že má hodnocení jsou objektivní. […][3]
- Jaroslav Hutka. Bolestín, který nikdy nepochopil, co obnáší exil. Přišel do něj jako stipendiant – a setrval tak až do konce. Nikdy nepracoval, vždycky žil z podpory státu – a tudíž se cítil utlačen. Psal v sedmnácti řečech, které se nikdy nenaučil. […][3]
- Vladimír Merta. Ani ne tak písničkář, jako výborný muzikant. Člověk ve svém oboru výjimečný, možná geniální – zamilovaný do kytary. Jemný, zranitelný muž – natolik dbalý etosu, že to někdy povrchně vypadá jako vyhýbání se problémům.[4]
- Jaromír Nohavica. Z generace pozdních třicátníků asi nejpronikavější talent mezi písničkáři. Velmi odvážný člověk, možná trpící nekonečným zdůrazňováním: Bůh, ten pro mě nikdy nebyl. Tvrdý, angažovaný, jdoucí vždycky na věc. Jeho temným stínem byl vždycky Vysocký, od kterého se nikdy zcela neodpoutal. […][4]
- Milan Kundera. Člověk, kterému se povedlo najít proluku v trhu. Překračující jistá tabu, budící zájem perverzní části literárních kritiků – a jimi vyzdvižen na literární perlu. Můj soukromý názor – ale můžu se mýlit. […][5]