Je tudíž důležité, aby vprostřed společenských a oborových změn lékař neztratil ze zřetele výjimečnost každého nemocného, jeho důstojnost a křehkost. Má před sebou muže či ženu, které je třeba doprovázet za pomoci svědomí, rozumu a srdce, a to zejména v těch nejvážnějších situacích. V tomto postoji pak lékař má a musí odolat pokušení, vnášenému legislativními změnami, aby nemocnému vyhověl v jeho možné vůli zemřít, ať již poskytnutím pomoci při asistované sebevraždě či přímým usmrcením při eutanazii.[1] — František