Laco Novomeský

československý člen Slovenské Národní Rady, člen československého Národního shromáždění, básník, novinář a politik slovenské národnosti

Laco Novomeský (27. prosince 1904, Budapešť – 4. září 1976, Bratislava) byl slovenský a československý básník, publicista a politik.

Laco Novomeský

PoezieEditovat

  • Čas letí jak vtáci nedozierní. 1904. Na rok ten zabudol som jak na svoj dáždnik čierny v café Union.
    Čas letí jak ptáci nedozírně. 1904. Na rok ten zapomněl jsem jak na svůj deštník černý v café Union.
  • Dobré je někdy navštívit minulost, což obličej má mrtvou a němou, a při té mŕtvote Řekne si: i to byla, to byla krása
    Dobré je niekedy navštíviť minulosť, čo tvár má mŕtvu a nemú, a pri tej mŕtvote riecť si: i to bola, to bola krása.
  • Uzkosti ničivé! To nic v nich strašlivé je, to nic je strašlivé: nic v ničem ztracené, ten plamen spalující, který nezahřeje, ten plamen mrazivý, ty chladné plameny.
    Úzkosti ničivé! To nič v nich strašlivé je, to nič je strašlivé: nič v ničom stratené, ten plameň spaľujúci, ktorý nezahreje, ten plameň mrazivý, tie chladné plamene.
  • Tma, kterou v dálce bílým svitem lže / pod černým nebem zatemněných hvězd, přistane smutku usoužené míst, / jak temné závoje nebo temno samo. / A v té tmě samo zdání světla křísí, / jak čára na tabuli přebíjí se ní. / To slepý čas, ach, slepý čas se šmátrá podzimem, / opřený o hůl bílé břízy.
    Tma, ktorú z diaľky bielym svitom klame/ pod čiernym nebom zatemnených hviezd, pristane smútku usúžených miest,/ jak temné závoje, alebo temno samé./ A v tej tme samo zdanie svetla kriesi,/ jak čiara na tabuli prebíja sa ňou./ To slepý čas, ach, slepý čas sa šmátre jeseňou,/ opretý o palicu bielej brezy.
  • Ó rudých rtů ženské plémě,po polibku touhou černém na obočí milujte verše dobré, procítěné, ne pouze modré básníkovy oči!
    Ó rudých perí ženské plemä, po bozku túhou čiernom na obočí milujte verše dobré, precítené, nie iba modré básnikove oči!.
  • Bloudíme dále labyrintem bolesti, pro všechny krásy světa zakleté.[1]
    Blúdime ďalej labyrintom bolesti, pre všetky krásy sveta zakliate..
  • Je taková moudrost: kleknout si před koncilem, přiznávat kardinálem blud a bloudění a bludy, raději si pokleknout, než klesnout na hranici, raději skrýt pravdu v sobě kdesi jakoby v klenotnici, pak si doznat, že se přece kroutí. Však, soudruhu Galilei, je taková moudrost?! Lež nad mudrce moudřejší je dítě, ten pohádkový chlapeček nerozumně smělý, ten chlapeček, který vykřikl hlasitě, až běda, že král je nahý, že nahý je celý. [2]
    Je taká múdrosť: kľaknúť si pred koncilom, priznávať kardinálom blud a blúdenia a bludy, radšej si pokľaknúť, než klesnúť na hranici, radšej skryť pravdu v sebe kdesi akoby v klenotnici, potom si doznať, že sa predsa krúti. Však, súdruh Galilei, je taká múdrosť?! Lež nad mudrca múdrejšie je dieťa, ten rozprávkový chlapček nerozumne smelý, ten chlapček, ktorý skríkol hlasito, až beda, že kráľ je nahý, že nahý je celý..
  • Nadzmysel nad zmyslami v poézii totiž je pohyb: smelý skok z čarokruhu, ktorý ručičkami dokola, dokola kreslia hodiny... smelý skok poza začarenú čiaru z údelu, času jeho návyku, po nové vône, farby, po chuť na jazyku, po nový dotyk hmatom otupených prstvo, po nepočuté nikdy alebo symfóniách Mozartov a svrčkov na letné poludnie a v Malej nočnej hudbe kŕkajúcich žiab. V jej moci previdieť a nájsť budúce bude v súkolí prítomnosti a prečasovať je na bývalo a bolo... nahmatal Antonov, až skríkol, ozaj skríkol na okúňavé ticho prvým potleskom, materské znamienko na skrytom mieste svojej prvej lásky, plastiku zdravých úderov v jej žilách, jej nutnosť nevyhnutnú, jej strhujúcu vášeň, jej spaľujúce veky na popol a naveky dvíhajúci veky z popola, jej príťažlivosť, pre ktorú sa opúšťali lásky a vedeli sa pre život v nej vrhať do smrti, hockde, hocikedy, preboha, koľkí: presilu pre, ktorá v nej prevýšila prevídanie básní: prevraty súce presvedčiť a pretvárať a premôcť. Ale to sa priblížila k sebe. Už prenikala tôňu svojej podobnosti, do svojich údov vstúpila a v rozkmásaných šatách vôňala ako vtedy dymom vatier pouličných stráží na Nevskom v Peterburgu v roku sedemnástom. A že ju poznal z diaľky poézie, Antonov tlieskla prvý na jej počesť. A revolúciu s ktoru sa pri nej zvítal, vzrušene potľapkával v tomto potlesku.[3]
  • Nemyslím na slovo každé a na akékoľvek slovo, ale na slovo prebolené a vybolené mnohými trýzňami, mnohými rozpakmi a veľkými zápasmi o pravdu a jej vlastne dieťa: krásu; myslím na slovo, z ktorým stojí život; na slovo takých Baudelairov, Apollinariov, Verlainov, Rilkov, Lermontovov až Jeseninov a Majakovských, Jankov Kráľov atď. atď. aby som spomenul nosné stĺpy tejto budovy, ktorá zo slov zložená, je najskvelejším a najbezpečnejším činom vekov. Je pravda, že slovo samo nelieči, a že na bolesti, na ktorú som myslel a na ktorú ste, dúfam, mysleli i vy pri pohľade na obrazy tej stovky básní, ktoré som napísal, je slovo liekom príliš slabým. Ale myslite na nosnosť slova, ktoré sa môže strať grandióznym činom s liečivom - a ešte viac - uzdravujúcou silou, ako sa idea stáva mocou, keď si osvojí húfy.[4]

PublicistikaEditovat

  • Lid, který se naučil vládnout, nelze ovládat.
    Ľud, ktorý sa naučil vládnuť, nemožno ovládať.
  • Už jen název (DAV) byl protestem. Protestem proti omezující povýšenosti inteligence vůbec a slovenské zvlášť proti pohrdavostí, a jakou přistupoval poválečný inteligent k davu, zástupu, kolektivu, lidu; proti postoji, kterým se inteligent vyvyšoval nad lidovou a dělnickou masu. DAV už svým názvem manifestoval svou příslušnost k ní. Všechny ostatní výklady byly jen náhodné. (O DAVu) [5]
    Už len názov (DAV) bol protestom. Protestom proti obmedzujúcej povýšenosti inteligencie vôbec a slovenskej osobitne, proti pohŕdavému zaznávaniu, a akým pristupoval povojnový inteligent k davu, zástupu, kolektívu, ľudu; proti postoju, ktorým sa inteligent vyvyšoval nad ľudovú a robotnícku masu. DAV už svojím názvom manifestoval svoju príslušnosť k nej. Všetky ostatné výklady boli len náhodné.
  • Neporozumění, chladná zdrženlivost, ba až nepřátelský vztah slovenské inteligence k domácímu popřevratové revolučnímu hnutí jsme si zvykli vysvětlovat její nacionální omezeností. Byla a určitě tu i je ve vyšší míře, než v českém prostředí. ... Komunisté zapalovali myšlenku světové proletářské revoluce a stará inteligence se ptala, zda v ní neshoří sotva zrozená, ještě neduživý myšlenka slovenské národní svobody. Komunisté hovořili o internacionálním bratrstvu národů, ale staré inteligenci znělo ještě v užších tvrzeních, že Slováci národ nejsou. [6]
    Neporozumenie, chladná zdržanlivosť, ba až nepriateľský vzťah slovenskej inteligencie k domácemu poprevratovému revolučnému hnutiu sme si zvykli vysvetľovať jej nacionálnou obmedzenosťou. Bola a určite tu aj je vo vyššej miere, než v českom prostredí. ... Komunisti zapaľovali myšlienku svetovej proletárskej revolúcie a stará inteligencia sa pýtala, či v nej nezhorí sotva zrodená, ešte neduživá myšlienka slovenskej národnej slobody. Komunisti hovorili o internacionálnom bratstve národov, ale starej inteligencii znelo ešte v užších tvrdeniach, že Slováci národ nie sú

O kultuřeEditovat

  • Kulturní stavba je velmi jemný organismus. A chtěli bychom poprosit ty, kteří ji chtějí odlevicovat a popravicovat nebo internacionalizovat a odnacionalizovat, aby se jednou pokusili odmyslet si politické sympatie autorů a svůj osobní vztah k nim od hodnotného díla. Objevily by něco úžasného: že totiž neexistuje v celistvém obraze literatury pravice a levice, které se chtějí vzájemně pohltit, ale jen díla (levičáků, pravičáků, internacionalistů a nacionalistů), vzájemně splétající se pevně svou rozmanitostí, doplňující se odlišným smyslem, a tím tvořící súzvučný obraz národní literatury. Tak jako stavba nestojí pouze na nosných sloupech, ale i na silách vzájemně se opírajících, i kulturní budova národů se drží silami vzájemně se na sebe založenými a podepírajícími. [7]
    Kultúrna stavba je veľmi jemný organizmus. A chceli by sme poprosiť tých, ktorí ju chcú odľavičiariť a popravičiariť alebo internacionalizovať a odnacionalizovať, aby sa raz pokúsili odmyslieť si politické sympatie autorov a svoj osobný vzťah k nim od hodnotného diela. Objavili by niečo úžasného: že totiž nejestvuje v celistvom obraze literatúry pravica a ľavica, ktoré sa chcú vzájomne pohltiť, ale len diela (ľavičiarov, pravičiarov, internacionalistov a nacionalistov), vzájomne sa splietajúce svojou rozmanitosťou, doplňujúce sa odlišným zmyslom, a tým tvoriace súzvučný obraz národnej literatúry. Tak ako stavba nestojí len na nosných stĺpoch, ale aj na silách vzájomne sa opierajúcich, aj kultúrna budova národov sa drží silami vzájomne sa na seba opierajúcimi a podopierajúcimi.
  • Nevím jestli jsem to dělal dobře nebo špatně. Prostě dělal jsem to, co jsem pokládal za správné jako básník i jako člověk. Měl jsem prý ... propustit všechno učitelství a z propuštěných pak vybírat schopných příslušníků nových kádrů ... byl jsem v zajetí Leninovy myšlenky, že i na kulturní revoluci se vztahuje zásada, která platí pro revoluci vůbec, t .j. že se provádí s takovými lidmi jací jsou ... lituji, že mým nástupcem připadla potom nevděčná úloha dokončit a uskutečnit proces, který nadlouho poznamenal postoj celé poúnorového generace k našemu socialistickému zřízení, co mi je líto více, upřímně a opravdu. ... jako politický funkcionář máš určité možnosti, a ty je třeba využít, i když jsou okolnosti nepříznivé. ... Já osobně jsem prohrál. ... no zůstává povinností zajímat se o věci národa, světa. I v básních. (o funkci povereníka pro školstvo a osvětu) [8]
    Neviem či som to robil dobre alebo zle. Jednoducho robil som to, čo som pokladal za správne ako básnik aj ako človek. Mal som vraj... prepustiť všetko učiteľstvo a z prepustených potom vyberať schopných príslušníkov nových kádrov... bol som v zajatí Leninovej myšlienky, že aj na kultúrnu revolúciu sa vzťahuje zásada, ktorá platí pre revolúciu vôbec, t .j. že sa robí s takými ľuďmi akí sú... ľutujem, že mojim nástupcom pripadla potom nevďačná úloha dokončiť a uskutočniť proces, ktorý nadlho poznačil postoj celej pofebruárovej generácie k nášmu socialistickému zriadeniu, čo mi je ľúto väčšmi, úprimne a naozaj. ...ako politický funkcionár máš určité možnosti, a tie treba využiť, aj keď sú okolnosti nepriaznivé. ... Ja osobne som prehral. ... no zostáva povinnosťou zaujímať sa o veci národa, sveta. Hoci aj v básňach.
  • Nerozuměli jste snad doslovně stoleté slovenštině Štúrovej? Tato nejjasnější hlava, říká v podstatě toto: Nejlépe se vykořisťuje lid nevědomý a zaostalý.
    Nerozumeli ste azda doslovne storočnej slovenčine Štúrovej? Táto najjasnejšia hlava, hovorí v podstate toto: Najlepšie sa zdiera a vykorisťuje ľud nevedomý a zaostalý..

O politiceEditovat

  • Vlastní matkou evropské tragédie v letech 1933 až 1945 bylo důsledné liberalistické chápání demokracie, které ovládlo západní Evropu. Banskobystrický príhovor, 1945 [9]
    Vlastnou matkou európskej tragédie v rokoch 1933 až 1945 bolo dôsledné liberalistické chápanie demokracie, ktoré ovládlo západnú Európu.
  • To, co demokracie Briandův, Vandervelvů, Müllerů a Benešů připravila při zelených ženevských stolech (a v zbrojovkách Evropy) použijí poslední imperialistické války fašismem Hitlerových, Piłsudských, králů Alexandrov a jiných ... Toto desetiletí bude rozhodujícím mezníkem. Zakončí jednu a začne novou historickou epochu. ... dějepisy nezaznamenali krutější přechodná období, jak budou nastávající blízké roky, zalité krví a slzami. ... Pozice, které se rozbíhají nyní i davy na Slovensku, rozhodnou o krátkosti či délce tohoto utrpení. (1931) [10]
    To, čo demokracia Briandov, Vanderveldov, Mullerov a Benešov pripravila pri zelených ženevských stoloch (a v zbrojovkách Európy) použijú posledné imperialistické vojny fašizmov Hitlerových, Pilsudských, kráľov Alexandrov a iných ... Toto desaťročie bude rozhodujúcim medzníkom. Zakončí jednu a začne novú historickú epochu. ... Dejepisy nezaznamenali krutejšie prechodné obdobia, ako budú nastávajúce blízke roky , zaliate krvou a slzami. ... Pozície, ktoré sa rozbiehajú teraz aj davy na Slovensku, rozhodnú o krátkosti či dĺžke tohto utrpenia
  • Vánoční dohoda o SNR, SNR, SNP, ¾ roční partyzánská válka, pak obnovení republiky, Košický vládní program a všechny nejmenované rozhodující články našeho dramatického politického a společenského vývoje neměli a nemají jiný smysl než boj o nové Slovensko ...v našem životě podle představ a programů osnovaných ještě před zahájením ozbrojeného zápasu neměly být pouze lidé při správě veřejných věcí, jak to konečně plyne iz Vánoční dohody o SNR, ale nové měly být i zřízení, instituce, nový měl být přístup k problémům i metody práce. [11]
    Vianočná dohoda o SNR, SNR, SNP, ¾ ročná partizánska vojna, potom obnovenie republiky, Košický vládny program a všetky nemenované rozhodujúce články nášho dramatického politického a spoločenského vývoja nemali a nemajú iný zmysel než boj o nové Slovensko.. ..v našom živote podľa predstáv a programov osnovaných ešte pred začatím ozbrojeného zápasu nemali byť iba ľudia pri správe verejných vecí, ako to konečne plynie i z Vianočnej dohody o SNR, ale nové mali byť i zriadenia, inštitúcie, nový mal byť prístup k problémom aj metódy práce.
  • ... u všech trpkých a trapných, ďesných a dalších zkušenostech, třeba říci nahlas, že byl a je rozdíl mezi socialismem a fašismem, pokud chcete i mezi Stalinem a Hitlerem. Je pravda, jsou zde zjevy a znaky lákající k porovnávání: jeden i druhý byl "nadčlověkem", předmětem zbožštění ... autokratickí ... disponovaly hrdelní soudy a lágry, zavrhovali konkrétně směrování umění ... no u všech těch zkušenostech, ještě i jiných podobnostech, byl propastný rozdíl mezi společenskými třídami na jejichž čele stáli. A tyto rozdílné povahy tříd, jejich cílů, historického poslání důrazně varují před porovnáváním Stalina s Hitlerem, dokonce před vkládáním znaménka rovnosti mezi socialismus a fašismus. Rejdy kultu Stalinovy ​​osobnosti šly na účet třídy a její pokrokového poslání, jejíž byly cizí a která je nepotřebuje. Kdežto Hitlerovy ve prospěch třídy a její příživnické a reakční pozice, která jinou volbu neměla a potřebovala jejich v zájmu udržení a prodloužení své moci. [12]
    ...pri všetkých trpkých a trápnych, desných a ďalších skúsenostiach, treba povedať nahlas, že bol a je rozdiel medzi socializmom a fašizmom, ak chcete i medzi Stalinom a Hitlerom. Je pravda, sú tu zjavy a znaky lákajúce k porovnávaniu: jeden i druhý bol „nadčlovekom“, predmetom zbožštenia... autokratický... disponovali hrdelnými súdmi a lágrami, zavrhovali konkrétne smerovanie umenia... no pri všetkých tých skúsenostiach, ešte aj iných podobnostiach, bol priepastný rozdiel medzi spoločenskými triedami na čele ktorých stáli. A tieto rozdielne povahy tried, ich cieľov, historického poslania dôrazne varujú pred porovnávaním Stalina s Hitlerom, dokonca pred vkladaním znamienka rovnosti medzi socializmus a fašizmus. Výčiny kultu Stalinovej osobnosti išli na účet triedy a jej pokrokového poslania, ktorej boli cudzie a ktorá ich nepotrebuje. Kdežto Hitlerove v prospech triedy a jej príživníckej a reakčnej pozície, ktorá inú voľbu nemala a potrebovala ich v záujme udržania a predĺženia svojej moci.

O socialismu a komunismuEditovat

  • Socialismus se od kapitalismu odlišuje tím - a to i slíbil - že zvedá závory, které kapitalismus už zvednout nemohl. ... Lidé přijali socialismus mimo jiné v naději, že otevře cestu k takové svobodě myšlení a projevu, jakou jim kapitalismus neotevřel ... disciplína se musí uplatňovat uvnitř mechanismu, který se bude budovat na svobodě projevu a ne na její omezování. ... kulturu země málokdy vytvářely spisovatelé oficiální ... od III. sjezdu se, pravda, stalo velmi mnoho. Seifert je národním umělcem, Holan vyšel a rozebrali ho atd. Uznal se jednoduše faktický stav. Současně vzniklo rozsáhlé široké pole pro pokrokovou a progresivní tendenci. ... jenže všechny tyto velké plus existují k tomu, co bylo, a nikoli ve vztahu k tomu, co mělo být. ... úkolem spisovatelů bude umožnit a zajistit zcela svobodný projev v nejdokonalejší míře ... jde mi o to, aby se dnešní Dostojevskij mohl stát Dostojevským, aby mohl říci své slovo v krizi lidí i v socialistické společnosti. ... Mluvím o Dostojevském ne pro jeho názory, ale proto, že je to pojem, ne pro jeho pravoslávnosť, ale proto, co dal lidstvu .... Žádný řád přece není dokonalý, na to jsme si už zvykli. A co se společností, která se dusí ve vlastní spokojenosti? To je tragédie sovětské literatury. Nelze přece řešit věci tak, že namísto Stalina budeme citovat Lenina ... [13]
    Socializmus sa od kapitalizmu odlišuje tým – a to aj sľúbil – že dvíha závory, ktoré kapitalizmus už zdvihnúť nemohol. ... Ľudia prijali socializmus okrem iného aj v nádeji, že otvorí cestu k takej slobode myslenia a prejavu, akú im kapitalizmus neotvoril ... disciplína sa musí uplatňovať vnútri mechanizmu, ktorý sa bude budovať na slobode prejavu a nie na jej obmedzovaní. ...kultúru krajiny málokedy vytvárali spisovatelia oficiálni... od III. zjazdu sa, pravda, stalo veľmi veľa. Seifert je národným umelcom Holan vyšiel a rozobrali ho atď. Uznal sa jednoducho faktický stav. Súčasne vzniklo rozsiahle široké pole pre pokrokovú a progresívnu tendenciu. ... lenže všetky tieto veľké plus existujú k tomu, čo bolo, a nie vo vzťahu k tomu, čo malo byť. ...úlohou spisovateľov bude umožniť a zabezpečiť celkom slobodný prejav v najdokonalejšej miere ... ide mi o to, aby sa dnešný Dostojevskij mohol stať Dostojevským, aby mohol povedať svoje slovo v kríze ľudí aj v socialistickej spoločnosti. ... Hovorím o Dostojevskom nie pre jeho názory, ale preto, že je to pojem, nie pre jeho pravoslávnosť, ale preto, čo dal ľudstvu .... Nijaký poriadok predsa nie je dokonalý, na to sme si už zvykli. A čo so spoločnosťou, ktorá sa dusí vo vlastnej spokojnosti? To je tragédia sovietskej literatúry. Nemožno predsa riešiť veci tak, že namiesto Stalina budeme citovať Lenina...
  • Socialismus bez demokracie prostě nemůže existovat, dokonce na příkladě předmnichovské republiky se mi žádá říct, že sama demokracie je jen taková silná a ve společnosti zakotvena, jak silný a společensky zakotvený je socialismus v ní. A když i potřebuje, ba mu i přiznáváme jisté nedemokratické práva na to, aby svou moc posílil a bezpečně upevnil, nepřiznává je do aleluja, navěky, ale jen na vymezený čas, který v různých zemích může a musí být rozličný. Jinak se z vlády lidu stává vláda nad lidem a ze socialismu v takové pseudo jen nepříliš přitažlivá karikatura socialismu. ... Demokracie v prvním desetiletí republiky měla kardinální nedostatky. Nevěděla přemoci mocnou vládu bohatých tříd nad ní, vládu finanční oligarchie, nevěděla vyřešit národnostní otázku v ní, t. j. aby Slováci a Češi vládli jako rovní s rovnými ... [14]
    Socializmus bez demokracie proste nemôže existovať, dokonca na príklad predmníchovskej republiky sa mi žiada povedať, že sama demokracia je len taká silná a v spoločnosti zakotvená, ako silný a spoločensky zakotvený je socializmus v nej. A keď aj potrebuje, ba mu aj priznávame isté nedemokratické práva na to, aby svoju moc posilnil a bezpečne upevnil, nepriznávame ich do aleluja, naveky, ale len na vymedzený čas, ktorý v rozličných krajinách môže a musí byť rozličný. Inak sa z vlády ľudu stáva vláda nad ľudom a zo socializmu v takejto pseudodemokracii len neveľmi príťažlivá karikatúra socializmu. ... Demokracia v prvom desaťročí republiky mala kardinálne nedostatky. Nevedela premôcť mocnú vládu bohatých tried nad ňou, vládu finančnej oligarchie , nevedela vyriešiť národnostnú otázku v nej, t. j. aby Slováci a Česi vládli ako rovní s rovnými...
  • Nechci být nyní moudrý a vyčíst únorovým vítězem poklesy, které jsem svého času neviděl, nebo jsem nad nimi přimhuřoval oči. Bylo mi, přirozeně jasné, že právě zrozená socialistická moc nemůže se svými odpůrci jednat v rukavičkách. Šetrně a ohleduplně. Jakmile se socialismus dostane k moci - a i teď jsem o tom přesvědčen - je povinností socialistů chránit ho v té míře, v jaké jsou schopni ho ohrožovat jeho odpůrci. To mu nesmíme vyčítat a tuto tvrdost mu v žádném jménem nevyčítá. Ale vyčteme mu bezohledný, tvrdý přístup k "zásadám", které se socialismem nemají nic společného a byli jen pseudosocialistickymi fasádou překrývány. V bezohlavej honbě za centralizovanou mocí, za její pevností, neváhali její představitelé zneužít i státní moc - jako je bezpečnost a soudy - a v uměle nastrojení procesech odsuzovali pod různými záminkami na mnohaleté žaláře mnoho jejích odpůrců, ba ministra zahraničí Vladimíra Clementisa dokonce na smrt.
    Nechcem byť teraz múdry a vyčítať februárovým víťazom poklesy, ktoré som svojho času nevidel, alebo som nad nimi prižmuroval oči. Bolo mi, prirodzene jasné, že práve zrodená socialistická moc nemôže so svojimi odporcami jednať v rukavičkách. Šetrne a ohľaduplne. Akonáhle sa socializmus dostane k moci - a aj teraz som o tom presvedčený - je povinnosťou socialistov chrániť ho v tej miere, v akej sú schopní ho ohrozovať jeho odporcovia. To mu nesmieme vyčítať a túto tvrdosť mu v nijakom mene nevyčítame. Ale vyčítame mu bezohľadný, tvrdý prístup k "zásadám", ktoré so socializmom nemajú nič spoločné a boli len pseudosocialistickou fasádou prekrývané. V bezohlavej honbe za centralizovanou mocou, za jej pevnosťou, neváhali jej predstavitelia zneužiť aj štátnu moc - ako je bezpečnosť a súdy - a v umelo nastrojených procesoch odsudzovali pod rozličnými zámienkami na mnohoročné žaláre mnohých jej odporcov, ba ministra zahraničných vecí Vladimíra Clementisa dokonca na smrť.
  • Združstěvňování zemědělství bylo správnou myšlenkou socialismu. ....ortodoxní, tj pravověrný výklad socialismu předpokládal podmínku dobrovolný přístup rolníků do kolektivního hospodaření. Toto okaté taškařice bylo tak obecné, že mezi rolníky se více ujalo označení "vzali mi", než jiné, jediné přiléhavé "dal jsem" ... Také soukromá obchodní a řemeslnická malovýroba byla zadministrovaná válcem socialismu ... aby nefigurovalo ve statistikách soukromé podnikání, ačkoli od dob, co bylo praktické vymazáno, trpí socialistická veřejnost na nedostatek drobných služeb. Stát (daňový úřad) mohl malovýrobu mít pod kontrolou, aby se z ní postupně nevyvinul soukromého kapitalistický element.[15]
    Združstevňovanie poľnohospodárstva bolo správnou myšlienkou socializmu. ... hospodárenie na malých gazdovstvách predstavovalo pri neprestajnom roľníckom lopotení neprestajný núdzny život a jednak si moderná strojová výroba priam vynucovala väčšie plochy - veď je neprestaviteľné, že by nepatrné pásiky zeme, ktoré prevažovali, obrábali traktory a kombajny...) a bude patriť k jeho veľkým úspechom, že sa ho podujal uskutočniť. Ale bude patriť aj zahanbujúcim nedostatkom ten spôsob, ako k jeho záslužnej úlohe pristupovali. Aké prefíkané formy nátlaku využíval na väčšinu roľníkov, hoci ortodoxný t.j. pravoverný výklad socializmu predpokladal podmienku dobrovoľný prístup roľníkov do kolektívneho hospodárenia. Toto okaté figliarstvo bolo tak všeobecné, že medzi roľníkmi sa väčšmi ujalo označenie "vzali mi", než iné, jediné priliehavé "dal som" ... do družstva svoju škvarku, svoj dobytok, náradie atď. Taktiež súkromná obchodná a remeselnícka malovýroba bola zadministrovaná valcom socializmu... aby nefigurovalo v štatistikách súkromné podnikanie, hoci od čias, čo bolo praktické vytreté, trpí socialistická verejnosť na nedostatok drobných služieb. Štát (daňový úrad) mohol malovýrobu mať pod kontrolou, aby sa z nej postupne nevyvinul súkromno-kapitalistický element.
  • Právě v Leninově případě příchodu k jádru věci: nejde o to, jak, ale o co hrát. Leninovou pohnutkou najisto nebyl nepřekonatelný odpor proti demokracii a jejím pravidlům. Ale on první a jediný s hrstkou bolševiků mezi všemi demokraty a socialisty tehdejšího světa pochopil, že bezpečně vyrvat z kapes či moci "chátry" (nazývají ji šetrnější: statkářské buržoazní třídou) půdu pro mužiků ve prospěch pracujících a mír pro zmučený národ, tedy celkem elementární předpoklady pro demokratický životní rozvoj převážné většiny lidí, může jen její porážkou a nastolením moci nad ní. To také udělal, ne proto, že mohl, ale protože musel. Ne na účet, ale na prospěch demokracie.[16]
    Práve v Leninovom prípade prichodíme k jadru veci: nejde o to, ako, ale o čo hrať. Leninovou pohnútkou naisto nebol neprekonateľný odpor proti demokracii a jej pravidlám. Ale on prvý a jediný s hŕstkou bolševikov medzi všetkými demokratmi a socialistami vtedajšieho sveta pochopil, že bezpečne vyrvať z vrecák či moci "čvargy" (nazývaj ju šetrnejšie: statkárskou buržoáznou triedou) pôdu pre mužíkov v prospech pracujúcich a mier pre zmučený národ, teda celkom elementárne predpoklady pre demokratický životný rozvoj prevažnej väčšiny ľudí, môže len jej porážkou a nastolením moci nad ňou. To aj urobil, nie preto, že mohol, ale preto, lebo musel. Nie na účet, ale na prospech demokracie.
  • Stalinovo jméno bylo přece v těch osudových dobách synonymem pro Červenou armádu, Sovětský svaz, pro rozhodný, cílevědomý a přesvědčivý odpor proti nacismu, toto jméno se spojovalo s vírou, přesvědčením a zápasem národů - i našich národů - za osvobození z nacistického útlaku. V roce 1949 pak nedvojsmyslnë vyjadřovalo třídní, socialistický program. Pokud se básník v souzvuku s cítěním národa a s touhami své třídy hlásil k těmto zápasům, ačkoli se Stalinovým jménem, ​​nemá se za co stydět. Ba nemusí se stydět ani za to, že Stalinovo jméno vyzvedl na prospěch těchto zápasů jako šifru programu a srozumitelnou zkratku pro cíle svého národa, a svých citů. Nemusím vám říkat, kolik důvodů má například Jaroslav Seifert stěžovat se na kult vůbec a Stalinův zvlášť. A přece v dobách, kdy se začal rozmetávat jeho kult a strhávat nimbus z jeho jména, právě kvůli tomu zmylsu, o kterém tu mluvím, byl udivený, znepokojen a rozhořčený, a ne jen proto, že ho najednou s despektem začali syčet nejednou tytéž ústa, které ho den předtím pouze vydychovali, takové byly vůči němu uctivé.[17]
    Stalinovo meno bolo predsa v tých osudových časoch synonymom pre červenú armádu, Sovietsky zväz, pre rozhodný, cieľavedomý a presvedčivý odpor proti nacizmu, toto meno sa spájalo s vierou, presvedčením a zápasom národov - aj našich národov - za oslobodenie z nacistického útlaku. V roku 1949 potom nedvojzmyselne vyjadrovalo triedny, socialistický program. Ak sa básnik v súzvuku s cítením národa a s túžbami svojej triedy hlásil k týmto zápasom, hoci so Stalinovým menom, nemá sa za čo hanbiť. Ba nemusí sa hanbiť ani za to, že Stalinovo meno vyzdvihol na prospech týchto zápasov ako šifru programu a zrozumiteľnú skratku pre ciele svojho národa, a svojich citov. Nemusím vám vravieť, koľko dôvodov má napríklad Jaroslav Seifert sťažovať sa na kult vôbec a Stalinov osobitne. A predsa v časoch, keď sa začal rozmetávať jeho kult a strhávať nimbus z jeho mena, práve kvôli tomu zmylsu, o ktorom tu hovorím, bol udivený, znepokojený a rozhorčený, a nie iba preto, že ho odrazu s dešpektom začali syčať neraz tie isté ústa, ktoré ho deň predtým iba vydychovali, také boli voči nemu úctivé.
  • Bylo to roku 1871, při vzniku Pařížské komuny. Rimbaud se aktivně účastní bojích o Komunu a o Duccasovi se nedohodli jeho životopisci, zda není totožný s politickým lidovým řečníkem Ducassem, prevadepodobne zákerně zavražděným policií. Komuna skončila na Pére Lachaise. A atmosféra smrtelné úzkosti, mrazivý, mrtvolným jedem napuštěný dech tohoto ovzduší, to bylo duševní útočiště ze situace, před kterou fyzikum prokletých se schovávalo v tuláckých krčmách v sousedství, nad páchnoucí, ničivým alkoholem. Mezi dvěma revolucemi: jedné dávno minulé, druhé zdaleka nepřicházející, uprostřed převratový kvasů znamenajících koneckonců rozmach nenáviděné tuposti, žije poezie smyslového opojení, děsivý smutek vyzáblý postav na popraviště, úžasný, nebývalý rozkvět poezie podmíněný hnilobou, do které byly vsazení prokleti básníci. Takový je básnický typ 1830. Básnický typ 1870 (O Pařižské komuně)
    Bolo to roku 1871, pri vzniku Parížskej komúny. Rimbaud sa aktívne zúčastňuje na bojoch o Komúnu a o Duccasovi sa nedohodli jeho životopisci, či nie je totožný s politickým ľudovým rečníkom Ducassom, prevadepodobne zákerne zavraždeným políciou. Komúna sa skončila na Pére Lachaise. A atmosféra smrteľnej úzkosti, mrazivý, mŕtvolným jedom napustený dych tohto ovzdušia, to bolo duševné útočište zo situácie, pred ktorou fyzikum prekliatych sa schovávalo v tuláckych krčmách v susedstve, nad páchnúcím, ničivým alkoholom. Medzi dvoma revolúciami: jednej dávno minulej, druhej zďaleka neprichádzajúcej, uprostred prevratových kvasov znamenajúcich koniec koncov rozmach nenávidenej tuposti žije poézia zmyslového opojenia, desivý smútok vyziabnutých postáv na popravišti, úžasný, nebývalý rozkvet poézie podmienený hnilobou, do ktorej boli vsadení prekliati básnici. Takýto je básnický typ 1830. Básnický typ 1870.
  • A na tomto stupni, v měřítku nesmírně širokém, rodí se nové lidské touhy. Nový člověk, přesněji řečeno, nové lidstvo, které je podněcované novými zájmy, intelektuálními, citovými a smyslovými - když staré touhy vykořisťované třídy, touha po chlebu, po lidské existenci je již řešena a vyřešena. ... komsomolci se shodli, aby se všichni mladí muži holili, čistě oblékali, aby do divadel nechodili v pracovním obleku a bez límce, aby nosili kravaty. Do oken dělnických příbytků se nastěhovali květináče s květinami, veřejné jídelny soutěží o to, která bude mít dříve na stole bílé ubrusy; v sovětské tisku probíhající debata o tom, zda pouliční hodiny mají zvonit o čtvrt nebo ne ... (O Sovětském svazu) [18]
    A na tomto stupni, v meradle nesmierne širokom, rodia sa nové ľudské túžby. Nový človek, presnejšie povedané, nové ľudstvo, ktoré je podnecované novými záujmami, intelektuálnymi, citovými a zmyslovými – keď stará túžby vykorisťovanej triedy, túžba po chlebe, po ľudskej existencii je už riešená a vyriešená. ... komsomolci sa zhodli, aby sa všetci mladí muži holili, čisto obliekali, aby do divadiel nechodili v pracovnom obleku a bez goliera, aby nosili kravaty. Do okien robotníckych príbytkov sa nasťahovali kvetináče s kvetinami, verejné jedálne súťažia o to, ktorá bude mať skôr na stole biele obrusy; v sovietskej tlači prebiehaj debata o tom, či pouličné hodiny majú zvoniť o štvrť alebo nie...

Ve výrocíchEditovat

  • On byl humanista, on ustavičně tento termín, tento pojem humanismu zdůrazňoval, a v jeho poezii je to zcela zřejmé. On mluvil o člověčích podstatách a podobně, všude zdůrazňoval moment lidskosti oproti nějakému politickému zařazení. – Milan Hamada
    On bol humanista, on ustavične tento termín, tento pojem humanizmu zdôrazňoval, a v jeho poézii je to úplne známe. On hovoril o človečích podstatách a podobne, všade zdôrazňoval moment ľudskosti oproti nejakému politickému zaradeniu.[19]
  • Smutně vyprávěl o radosti, po níž lidé touží, a kterou však nikdy nedosáhnou a nemohou dosáhnout uprostřed světa chladných věcí a studených zákonů, krutě potrestat každou odvahu sáhnout po kousku vlastního štěstí. – Stanislav Šmatlák [20]
  • Humanista v pravém smyslu slova vnímal novodobé Slovensko netradičně, bez provinčních koncepci, moderně, v rozměrech svého komunistického světonázoru. – Valér Peťko
  • Mstila se na něm malost. Čí, koho, v jakém zájmu? Na podobné dotazy, bohužel, dosud neumíme uspokojujícím způsobem odpovědět. Ovšem známe fakta o tom, že Novomeský v poválečných funkcích – jakkoli se to někdejším stoupencům režimu Slovenského státu jeví jinak – vykonal mnoho dobrého i statečného, že nebyl (jako ostatně nikdy) poplatný dobové dogmatice. – M. Kučera [21]
  • Do vysokého věku v něm zůstalo cosi chlapecké, hravé a bezprostřední, což zmiňují i jeho vrstevníci. – Vojtech Mihálik
    Do vysokého veku v ňom zostalo čosi chlapčenské, hravé a bezprostredné, čo spomínajú aj jeho rovesníci..
  • Jako málokdo porozuměl národních dějinám: tak dobře jim porozuměl, že se rozhodl změnit ich. A právě to porozumění národnímu způsobilo, že daleko přesáhl slovenský i československý kontext. Ne slovy, ale politickou praxí, ne prázdným gestem, ale vlastní riskantní zkušeností podepsal své internacionalistické závätky. – Vladimír Mináč ]
    Ako málokto porozumel národných dejinám : tak dobre im porozumel, že sa rozhodol zmeniť ich. A práve to porozumenie národnému spôsobilo, že Ďaleko presiahol slovenský i československý kontext. Nie slovami, ale politickou praxou, nie prázdnym gestom, ale vlastnou riskantnou skúsenosťou podpísal svoje internacionalistické závätky.
  • Když zkoumáme dějiny, nacházíme v nich dost jmen, u nichž cosi říká pouze titul a hodnost; za leskem titulu je však prázdnota. Jsou to černí pasažéři historie. A najdeme i jiné postavy, hoc i bez státních titulů a hodnosti, ve kterých jakoby se ztělesnila problematika doby, které jsou symboly potřeb, bojů a iluzí své společnosti, jsou milníky na vývojové cestě svého národa. Takovou světovou postavou v slovenské historii je Ľudovít Štúr ... Vybral si cestu trnitou, neboť si uvědomuje svou povinnost vůči společnosti, vůči dějinám. Štúr pochopil vývojovou tendenci moderní doby a že se jednoznačně postavil na stranu "utisnutých a odhozených" lidových vrstev i národů. Za jejich svobodu a lepší život formují štúrovci první době odpovídající politický a národní program Slováků, stmelují a sjednocují uvědomělé síly v národě, organizují politický i ozbrojený zápas za revoluční požadavky lidu a národa, vyvolávají poprvé v našich dějinách uvážlivý masový revoluční pohyb. ... Z poznání zoufalé situace lidových mas, z touhy změnit ji vytváří skupina štúrovské inteligence, nezatížená rodovými či majetkovými výsadami, revolučně-demokratický program odstranění feudalismu a zrušení poddanství. ... Mnoho soudů bylo vysloveno o těchto událostech, od současníků i v pozdějších letech, z pozic jednotlivých národů i ze širších hledisek evropské revoluce. Některé novinářské poznámky Marxe a Engelse, psané v průběhu událostí bez možnosti bližšího poznání a analyzování specifických podmínek a situace revoluce v Rakousku a Uhersku, byly později kanonizovana jako poslední soud historie. .... V souhrnem pohledu je úloha Štúra a jeho spolubojovníků v naší národní historii vysoce pozitivní a obdivuhodná. objektivizovaly a představovaly potřeby a požadavky lidových mas, bojovali za ně. Tvoří základní článek vývojové řetězy naší novodobé historie. ... Čtěte dějiny našeho národa. Ne ty vymyšlené pro dokórum jednoho režimu, který si jako parvenu zakoupit lepší minulost, ale ty hybné síly, které národ udržely, uvědomili, politicky formovaly. V málokterém národě jsou jeho politické dějiny tak historií jeho kulturního vývoje, kulturních osobností jako u nás. Štúrova skupina, která první politicky vedla náš národ, dávala mu sociální i hospodářský program, ba dokonce do zbraně ho mobilizovala, nebyly to sami básníci, spisovatelé, novináři, kulturní činitelé? Kuzmány, Janko Král, Vajanský a všichni ostatní, sloupy naší naší národní kultury, byly nositeli politického zápasu u nás. ... Tato symbióza skutečné kultury s progresivní politikou zůstala v nás do dnešního dne. Nedívejte se na volby a na manifestace, ale na myšlenky, které obstály v posledních 28. letech. Byla to koncepce Hlinky a Tuku nebo Hodžu a Dérera a jejich četných amplionů, na které by mohl národ dnes navazovat? Nebo to byla ta podle Štúra, pohybující a zapalující jiskra ducha lidského, kterou nacházíme v dílech Novomeského, Smreka, Jilemnického, Krále, Jesenského, v článcích Clementisa v kulturním a uměleckém podání tolika avantgardních činitelů av politickém formulování socialistického hnutí u nás? Komunistické hnutí a kultura bili se za totéž, i když někdy na různých frontách: za svobodu člověka, za pravdu a krásu v lidském společenství. K těmto zdrojům národních a kulturních sil se vracíme, když děláme jeden a chystáme sto kroků dopředu. – Gustáv Husák z knihy Štefan Drug: Štúrov program na našich zástavách
    Keď skúmame dejiny, nachádzame v nich dosť mien, pri ktorých iba titul a hodnosť čosi hovorí; za leskom titulu je však prázdnota. Sú to čierni pasažieri histórie. A nájdeme i iné postavy, hoc aj bez štátnych titulov a hodnosti, v ktorých akoby sa stelesnila problematika doby, ktoré sú symbolmi potrieb, bojov a ilúzií svoje spoločnosti, sú míľnikmi na vývinovej ceste svojho národa. Takouto svetovou postavou v slovenskej histórii je Ľudovít Štúr ... Vybral si cestu tŕnistú, lebo si uvedomuje svoju povinnosť voči spoločnosti, voči dejinám. Štúr pochopil vývinovú tendenciu modernej doby a že sa jednoznačne postavil na stranu "utisnutých a odhodených" ľudových vrstiev i národov. Za ich slobodu a lepší život formujú štúrovci prvý dobe zodpovedajúci politický a národný program Slovákov, stmeľujú a zjednocujú uvedomelé sily v národe, organizujú politický i ozbrojený zápas za revolučné požiadavky ľudu a národa, vyvolávajú prvý krát v našich dejinách uvedomelý masový revolučný pohyb. ... Z poznania zúfalej situácie ľudových más, z túžby zmeniť ju vytvára skupina štúrovskej inteligencie, nezaťažená rodovými či majetnými výsadami, revolučno-demokratický program odstránenia feudalizmu a zrušenia poddanstva. ... Mnoho súdov bolo vyslovené o týchto udalostiach, od súčasníkov i v neskorších rokoch, z pozícií jednotlivých národov i zo širších hľadísk európskej revolúcie. Niektoré novinárske poznámky Marxa a Engelsa, písané v priebehu udalostí bez možnosti bližšieho poznania a analyzovania špecifických podmienok a situácie revolúcie v Rakúsku a Uhorsku, boli neskôr kanonizované ako posledný súd histórie. .... V súhrnom pohľade je úloha Štúra a jeho spolubojovníkov v našej národnej histórii vysoko pozitívna a obdivuhodná. Objektivizovali a predstavovali potreby a požiadavky ľudových más, bojovali za ne. Tvoria základný článok vývinovej reťaze našej novodobej histórie. ... Čítajte dejiny nášho národa. Nie tie vymyslené pre dokórum jedného režimu, ktorý si ako parvenu zakupoval lepšiu minulosť, ale tie hybné sily, ktoré národ udržali, uvedomili, politicky formovali. V máloktorom národe sú jeho politické dejiny tak históriou jeho kultúrneho vývoja, kultúrnych osobností ako u nás. Štúrova skupina, ktorá prvá politicky viedla náš národ, dávala mu sociálny i hospodársky program, ba dokonca do zbrane ho mobilizovala, neboli to sami básnici, spisovatelia, novinári, kultúrni činitelia? Kuzmány, Janko Kráľ, Vajanský a všetci ostatní, stĺpy našej našej národnej kultúry, boli nositeľmi politického zápasu u nás. ... Táto symbióza skutočnej kultúry s progresívnou politikou zostala v nás do dnešného dňa. Nedívajte sa na voľby a na manifestácie, ale na myšlienky, ktoré obstáli v posledných 28. rokoch. Bola to koncepcia Hlinku a Tuku alebo Hodžu a Dérera a ich početných ampliónov, na ktorú by mohol národ dnes nadväzovať? Alebo to bola tá podľa Štúra, pohybujúca a zapaľujúce iskra ducha ľudského, ktorú nachádzame v dielach Novomeského, Smreka, Jilemnického, Kráľa, Jesenského, v článkoch Clementisa v kultúrnom a umeleckom podaní toľkých avantgardných činiteľov a v politickom formulovaní socialistického hnutia u nás? Komunistické hnutie a kultúra bili sa za to isté, i keď dakedy na rozličných frontoch: za slobodu človeka, za pravdu a krásu v ľudskom spoločenstve. K týmto zdrojom národných a kultúrnych síl sa vraciame, ked robíme jeden a chystáme sto krokov dopredu.
  • Laca Novomeského považuji za jednu z nejvýznamnějších postav našich kulturních a národních dějin. Ve svém krátkém působení ve funkci pověřence pro školství a osvětu vytvořil odkaz, který dodnes inspiruje nejen kulturology a humanitní vědce, ale i politiky, organizátory kultury, studenty a občanské aktivisty. Je až neuvěřitelné, jaké rozsáhlé dílo po sobě Novomeský zanechal. Byl básníkem, žurnalistem, politikem, kulturním a osvětovým pracovníkem, učitelem, filosofem lidu, aktivistem, historiografem, bojovníkem za lidská práva a důstojný život a spoluorganizátorem Slovenského národního povstání. Novomeský se snažil vytvořit most mezi Východem a Západem, přemostit demokratickou inteligenci a revoluční socialismus, docenit to progresivní, co naše národní dějiny přinesly. Reprezentoval linii, která spojovala zdravý selský rozum, osvícenský ideál spravedlnosti a básnicky romantický ideál citu a zdravého patriotismu, ke kterému ho inspirovaly osobnosti národních dějin. – Lukáš Perný [22]
    Laca Novomeského považujem za jednu z najvýznamnejších postáv našich kultúrnych a národných dejín. Vo svojom krátkom pôsobení vo funkcii povereníka pre školstvo a osvetu vytvoril odkaz, ktorý dodnes inšpiruje nielen kulturológov a humanitných vedcov, ale aj politikov, organizátorov kultúry, študentov a občianskych aktivistov. Je až neuveriteľné, aké rozsiahle dielo po sebe Novomeský zanechal. Bol básnikom, žurnalistom, politikom, kultúrnym a osvetovým pracovníkom, učiteľom, filozofom ľudu, aktivistom, historiografom, bojovníkom za ľudské práva a dôstojný život a spoluorganizátorom Slovenského národného povstania. Novomeský sa snažil vytvoriť most medzi Východom a Západom, premostiť demokratickú inteligenciu a revolučný socializmus, doceniť to progresívne, čo naše národné dejiny priniesli. Reprezentoval líniu, ktorá spájala zdravý sedliacky rozum, osvietenský ideál spravodlivosti a básnicky romantický ideál citu a zdravého patriotizmu, ku ktorému ho inšpirovali osobnosti národných dejín.
  • Já jen, jestli tomu rozumím správně: Jelikož Ladislav Novomeský či Vladimír Clementis hovořily o slovanské vzájemnosti, tak byly krajní pravičáci. Identitariáni. Nacionalisté. Fašisté ... Aha, a já jsem si naivně myslel, že bojovali proti fašismu a jsou to významné postavy levicové inteligence. Ještěže mi to v deníku SME vysvětlili. – Ľuboš Blaha v reakcii na Zuzanu Kepplovou z deníka SME [23]
  • Měli jsme v dějinách osobnosti i celé generace, které přemýšleli o společnosti jako celku, obětovali se jí a snažili se ji zvedat k vyšším cílům. Štúrovců, hlasistou i davisté, Štúr, Štefánik, Hodža či Novomeský. Nelíškali se davem, ale rozuměli duši národa, nepřizpůsobovali se vášním, ale měnily společnost k lepšímu. Laco Novomeský byl jako pověřenec školství a osvěty ve vysoké politice jen krátce, čtyři poválečné roky, ale vstupoval tam s promyšlenou koncepcí a za ten čas položil institucionální základy moderní slovenské kultury, vědy a školství. Založil Slovenské filharmonii, Slovenské národní galerii, síť regionálních škol a divadel, obnovil činnost akademie věd a za tento nepatrný čas udělal více než všechny vlády po něm. – Eduard Chmelár, 2015 [24]
  • A já se ptám. Je zločinem připomenout si hrdinství Ludvíka Svobody jen proto, že byl komunista? Protože nový antikomunistický zákon Matovicova vlády chce přesně toto dosáhnout. Aby se více nemohli stavět památníky takovým osobnostem jako byl generál Svoboda a další hrdinové Dukly! ... Kvůli nim už nebudeme moci stavět památníky sovětským osvoboditelem, protože byli komunisté. Nemůžeme stavět památníky ani pojmenovat ulice po takových osobnostech Slovenského národního povstání, jak byly trsy Husák, Karol Šmidke či Laco Novomeský. – Ľuboš Blaha [25]
  • Po celém Slovensku jsou Ulice Laca Novomeského, v Bratislavě se po něm jmenuje i gymnázium. Po novém už Novomeskému podobného projevu úcty nedostane. Někteří historici považují nový koaliční zákon za více než špatný. – Tomáš Kyseľ [26]
  • Neboť jak to řekl Novomeský při 20. výročí povstání v roce 1964, antifašismus, tvé jméno je lidskost. V programu povstalecké Slovenské národní rady, kde úzce ačkoli ne bez problémů spolupracoviali občanský blok demokratů s levičáky a komunisty, najdeme všechny naděje slovenského národa. ... Mám sen aby jména mužů povstání neskončily v zapomnění. Myslím na Lettricha, Ursínyho, Horvátha, Šoltése, Novomeského, Husáka, Šmidkeho, Goliana, Karavaša, Zaťka. – Robert Fico, prejav na výročí SNP v roce 2013
  • Novomeský byl spjat s Pravdou od mládí. Když 21-letý vstoupil do komunistické strany, zanechal studium a začal se živit jako redaktor. Zaměstnal se v Pravdě. Později se přesunul do Rudého práva, které mělo redakci v Praze. – Miroslav Čaplovič [27]
  • Po únoru 1948 Husák s Novomeským zařídili, aby Čarnogurský mohl pracovat nejprve v knihovně České vysoké školy technické a později jako správce na hradě Červený Kámen. Je dost možné, že na sebe ještě natrefili v Bratislavě někdy v 60. letech. – Michal Macháček [28]
  • Husák byl za období druhé světové války celkem čtyřikrát policejně zajištěn, pomohly mu však intervence guvernéra Slovenské národní banky Imricha Karvaše, básníka Laca Novomeského či poslance Slovenského sněmu Pavola Čarnogurského u ministra vnitra Alexandra Macha. – Michal Macháček [29]
  • Július Ďuriš si psal deníkové vzpomínky, v nichž uvádí, že to měli rozpracované v několika fázích: nejdříve se odstaví Clementis, o pár týdnů Novomeský a Husák, aby tam mezi nimi nevznikla solidarita. Odstavení Clementisa Husáka překvapilo, byl zaskočen, nevěděl dobře reagovat ani se ho pořádně zastat.– Michal Macháček [30]
  • Laco Novomeský byl dosud největším slovenským komunistickým novinářem a snad největším slovenským novinářem vůbec a myslím si, že to bude velké štěstí pro naši žurnalistiku, když nám znovu vyroste novinář tohoto formátu, té filozofické úrovně, toho vznešeného stylu a toho estetického vztahu básníka k úpravě tisku , jaký měl Laco Novomeský. – Július Šefránek [31]
  • Přišel jsem do bratislavského Carltonu, do kavárny. Seděl tam kritik František Votruba. Měl velmi rád Laca Novomeského [...] a když mě [...] uviděl, vyskočil ze židle a kývá mi Prav-dou, křičí:, Co tomu říkáš, co tomu říkáš? 'V Pravdě byla na první straně zpráva, že Husák, Novomeský a další byli zavření a obviněni za buržoazní nacionalismus. Pak si tak zkroušeně, sklesle sedl, odmlčel se, jen po chvíli promluvil:, No, ale jdeme dál, jdeme dál ... 'Takový čistý, až svatý člověk [...] propadl strachu. I já jsem měl strach. – Ladislav Mňačko [32]
  • Propagandistická kampaň proti tzv. slovenskému buržoaznímu nacionalismu byla ještě vyhrocována četnými projevy a články stranických funkcionářů a žurnalistů (Široký, Bašťovanský, Bacílek, Edo Friš, Samuel Takáč, Štefan Rais, Oto Krajňák, Miloš Marko aj.), které Novomeského až stereotypně napadaly. – Zdeňek Doskočil [33]
  • V životě Gustáva Husáka sehrál DAV a generace Davistů důležitou, až klíčovou roli v utváření jeho myšlenkového světa, čerpal z nich inspiraci a byl jimi ovlivněn. Vladimír Clementis byl pro něho vzor a mentor, posléze s ním i Ladislavem Novomeským spolupracoval a navázal přátelské vztahy – trávili spolu i volný čas. Jejich osudy byly prodchnuty silným vláknem sounáležitosti i za války a po jejím skončení, kdy společně úspěšně zápasili o monopol moci KSČ a jejich vysněná revoluce je sežrala. Husák jako jediný z nich v této „zkoušce“ obstál, nabíjela ho představa, že musí svoje i jejich jména očistit, chápal to jako poslání. Bez těchto nastíněných souvislostí nelze Husákovi a jeho počínání plně porozumět, proto jim kniha také věnuje náležitou pozornost. – Michal Macháček [34]

ReferenceEditovat

  1. L. Novomeský, Romboid
  2. Laco Novomeský (zb. Stamodtiaľ a iné básne)
  3. L. Novomeský, Víla Tereza (fragment)
  4. L. Novomeský, publicistika zv. IV. s. 231
  5. NOVOMESKÝ, L. Splátka veľkého dlhu. Bratislava: Nadácia V. Clementisa. 1992. ISBN 80-85557-06-3, s.308
  6. NOVOMESKÝ, L. Slovensko – DAV – komunizmus. In. ŠULC, D. 1965. Zborník DAV. Spomienky a štúdie. Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied: Bratislava, 1965. s. 265
  7. NOVOMESKÝ, L. Triedenie duchov v Čechách. In Slávnosť istoty. Bratislava: Nakladateľstvo Epocha. 1970. s. 113 (cit. podľa PERNÝ, L. Kultúrna revolúcia Laca Novomeské. Bratislava: Spoločnosť Ladislava Novomeského, 2017)
  8. NOVOMESKÝ, L. Splátka veľkého dlhu. 1. zv. Bratislava: Nadácia V. Clementisa. 1992. ISBN 80-85557-06-3,s.395
  9. PERNÝ, Lukáš: Kultúrna revolúcia Laca Novomeského. Bratislava : Spoločnosť Ladislava Novomeského, 2017
  10. NOVOMESKÝ, L. Ukľudnené Slovensko. In DAV. Roč. 4. č. 1. 1931
  11. NOVOMESKÝ, L. Piate výročie Vianočnej dohody (1948). In. Zväzky a záväzky. Bratislava: Pravda. 1972. s. 344
  12. NOVOMESKÝ, L. Splátka veľkého dlhu. Bratislava: Nadácia V. Clementisa. 1992.ISBN 80-85557-06-3, s. 145
  13. NOVOMESKÝ, L. Splátka veľkého dlhu. Bratislava: Nadácia V. Clementisa. 1992. ISBN 80-85557-06-3, s.383-384
  14. NOVOMESKÝ, L. Splátka veľkého dlhu. zv. II. Bratislava: Nadácia V. Clementisa. 1992. ISBN 80-8555-06-3,s.170-176
  15. NOVOMESKÝ, L. Splátka veľkého dlhu. zv. II. Bratislava: Nadácia V. Clementisa. 1992, s. 170-176
  16. NOVOMESKÝ, L. Splátka veľkého dlhu. zv. I. s. 249
  17. NOVOMESKÝ, L. Splátka veľkého dlhu. zv. I. s. 70
  18. NOVOMESKÝ, L. Publicistika zv. III., s.166-177. Cit. podľa ŠMATLÁK, S. Ladislav Novomeský. Praha: Československý spisovateľ.1977. s. 72
  19. Laco Novomeský. Komunistický humanista, humanistický komunista
  20. ŠMATLÁK, S. Ladislav Novomeský. Praha: Československý spisovateľ.1977. s. 65
  21. KUČERA, M. Dialektika poézie a života. In BALÁŽ, A. V tenkej koži básnika. Bratislava: Literárne informačné centrum. 2004. ISBN: 8088878942. [cit. 2016-03-03]. Dostupné na http://www.litcentrum.sk/31861
  22. PERNÝ, Lukáš: Kultúrna revolúcia Laca Novomeského. Bratislava : Spoločnosť Ladislava Novomeského, 2017, s. 6
  23. https://www.facebook.com/LBlaha/posts/2716551671916728?__xts__%5B0%5D=68.ARCvaS6AU1xmtfHOr9zFp2rM_82pVB3WyI4UdEjxI1kQZOpXKA8c0MACOvkdDE7NsxxmNdExuPYCjHKZ1VR0N3Vklt8VeuqwHEj_hVkfzt69XvGgwiu050-Zb9W5Yt8ZGiDL1NXq57-_PSzZYvhV1yK15Qo44Epoj1U02SmCENmOfVMLV-MOKUoltSHewn_vQx9lq_gXdxicDnnU5k_SKAeVZiDqqSFQtkrdtF9iCoqjhunGbhQUhVpYURD7f0yEXgdEgvIx12itGSYef2L9ZXkQlbPt9CoLVlbwVwegUybJtKsUOcEK2GvpqWdQxDC3SURMH_sFcz3UnSvnKQ&__tn__=H-R
  24. https://www.facebook.com/ChmelarEduard/posts/953130061385553?__xts__%5B0%5D=68.ARAs1pAD_LCAI9uSyBJJAOXRWdwEQx25zwfukgVp9ulW4JdiZA5v84kCR3piV7Um_AiJYCHjehusrFjEIfzohggUDhvcAeUn5x03IlTZaBSn-rd01Sm-z-8x2eOdcM8e749k8MSfDVvKqlj-d4vC2jGzNtRHpPsjwaiSPSsWHcAxay8rZMio67o_2Dbm4biPUZqHDbKPytoHan2P9aOAGCkkqsM3PDHIbSYFsl-gXyiWoMxqqHc4SolaM3k1yPY-ur7rWkK5sz3GrFmbCPMFnQBFAwC6jfRhx-1HOFHS65WGy6qFiYl2yYjwydxTR8Fl9UnP0UQCMaWVvUw&__tn__=H-R
  25. https://www.facebook.com/LBlaha/posts/2758549784383583
  26. https://www.aktuality.sk/clanok/823057/ziadny-novomesky-smrek-ani-beniak-koalicia-zakaze-nazyvat-ulice-po-desiatkach-nasich-osobnosti-zoznam/
  27. ČAPLOVIČ, Miroslav: Básnici Pravdy. Novomeský, Kostra, Smrek, Žár. In: Pravda, 2020. Online: https://zurnal.pravda.sk/fenomen/clanok/563493-basnici-pravdy-novomesky-kostra-smrek-zary/
  28. JANCURA, V.: Husákov profil dokresľujú archívne objavy. In: Pravda, 2016, https://zurnal.pravda.sk/rozhovory/clanok/387579-husakov-profil-dokresluju-archivne-objavy/
  29. https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/historik-michal-machacek-pise-o-gustavu-husakovi-banskobystricky-diktator-323114
  30. MAJCHRÁK, J. Husák si transformoval katolícku vieru na komunizmus. In Postoj, 2018, https://www.postoj.sk/30533/husak-si-transformoval-katolicku-vieru-na-komunizmus
  31. ŠEFRÁNEK, Július. Niekoľko poznámok o povstaleckej Pravde. In Novinářský sborník, 1964, roč. 9, č. 2, s. 211
  32. MŇAČKO, Ladislav: Ako chutí samota. In Literárny týždenník, 1989, roč. 2, č. 51-52, s. 14. ISSN 0862-5999
  33. DOSKOČIL, Zdeněk. Ladislav Novomeský and the Slovak cultural com-munity in the propagandist campaign against the so-called bourgeois na-tionalists in spring 1951. Historický časopis, 2018, 66, 3, pp. 457-492, Bratislava
  34. PERNÝ, Lukáš; MACHÁČEK, Michal: Rozhovor s historikom Michalom Macháčkom, autorom biografickej knihy Gustáv Husák. In: DAV DVA, 2019

Externí odkazyEditovat